Srpen 2013

Těhotná vnitřní krásou

9. srpna 2013 v 16:11 Skřipky a písmenka
... Těhotná vnitřní krásou...

Byl by to skvělý začátek básně... Ale já už básně nepíšu. I když to není tak, že by nebylo proč, že by nebylo smutku, ze kterého je potřeba se elegantním způsobem vypsat. Nějak jsem se vzdálila sama sobě, svým zvykům a způsobům, jak se zese něco vymámit, vylámat, vytlačit, vysnít do rýmujících se vět. Za tu dobu, co tu nejsem, co jsem jen v realitě a ne v tom éterickém internetovém oparu se mám stále radši. Jenže si občas říkám, že mám si radši tu svoji starou verzi já, o kterém si myslím, že jím pořád jsem. Pořád ta nesmělá, éterická v naprosto neéterickém těle. A asi to není pravda. Změny jsou plíživé. A já už se neplížím podél zdí, i když se pořád bojím lidí, aspoň občas a aspoň trošku. I když mě všichni přesvědčují, jak jsem se změnila, mám víc kamarádů, víc odvahy, delší vlasy a ulomenej zub.

Bude mi pětadvacet. A momentálně nemám nic, než sama sebe. Studuju poslední rok na magistru. Cítím se děsně malá, občas děsně nudná, ale i děsně vyjímečná. Pořád mám v sobě extrémy, dva póly mé osobnosti, které se odpuzují tak silně, že si připadám jak poloviční schizofenik. Schizofrenik v tom smyslu, že sice mám dvě osobnosti, ale ta jedna se tak bojí ven, tak se bojí všeho, že skoro nevychází. A ta užitečnější pro okolí, pro moji společnost, ta je pro změnu venku pořád. Jenže vevnitř jsem pořád ta malá.

Jak člověk pozná, že žije ten správnej život? Jak člověk vlastně pozná, že žije? Byla jsem letos konečně v Telči, celý týden. S kamarádkou. Ještě když jsem si tu psala ten svůj deník, před třemi lety, byla bych z toho rozjásaná. Teď nevím. Prostě žiju, den po dni, i si to žití užívám, ale nejsou v tom žádné velké city. To je sakra špatný, když má člověk pětadvacet a na krku nemá ani dítě, ani přítele a rodina mu uhýbá jak jen může.

Tak jo, vlastně jsem napsala báseň, vlastně si pořád ještě nemůžu zvyknout na to, že zas není pro koho brečet a pro koho se trápit. A tak jsem ji napsala sobě.. Zas tu mám svoje období, kdy nemám o kom snít a kromě toho, že vím, že prostě ten můj princ bude mít krásný dlouhý, nebo aspoň velký vlasy, nevím o něm pořád ještě nic a jen doufám, že tam někde číhá a že se nenechá klofnout nějakou jinou.

Těžkopádně se vracím domů.
Nocí.
A vší mocí
se snažím zvedat kotvy co mě táhnou dolů.
Při každém podělaném kroku.

Všechny vzpomínky se mi cpou pod baret
ze sekáče.
a moje punčocháče
už zažily lepší časy.
Chci to hned.

Chci lepší život, život co se dá žít s vášní,
co bude pobuřovat páprdy
a všechny zakázané polohy,
co rozvíří zaražené prdy..
Chci to hned, to co je na životě zvláštní,
chci to hned a s vášní!