Leden 2011

Když nekuřáci kouří...

17. ledna 2011 v 15:18
Ne že by bylo něco v tom světě zatraceně špatně. Jen jsem si začala být jistá, že si můžu v tom životě odpočinout, přestat hledat, usnout v náručí, přestat se bát a nedůvěřovat. A v tom mi to ten svět řekl, že tudy cesta nevede, že ta pravá náruč ještě čeká někde jinde, chvilku jsem se neubránila a brala jsem to jako zatracenou křivdu na člověku, co dvaadvacet let hledá a nenalézá a když si konečně myslí, že našel, zas za chvilku začíná od znova.

Mám zatracený štěstí, že si můžu stěžovat, že ještě pořád jsou lidi, co ten příběh neslyšeli, vyslechnou, poradí, zanadávaj. 

"Já ti to říkala..."
"Něco na něm bylo takovýho..."
"A než se vdáš..."

I když to je fuč, bylo to fajn, nemůžu si stěžovat na kvality toho člověka, ne že by nebylo na co, jen, to není důležité. Protože všichni máme ty svoje chyby, vzorce chování, lásky, co jsme ještě neopustili. A není to naše vina, jen to nevidíme, dokud nepopíšeme patnáct stránek analyticky zaměřených hypotéz...