Prosinec 2010

A nesu nesu koledu, upad sem s ní bla bla blba

7. prosince 2010 v 14:26 Skřipky a písmenka
Občas to nejlepší co může člověk udělat, je pokusit se nacpat si prsty do obou nosních dírek. Nebo chodit tak, aby nebyla vidět obří skvrna na kalhotech.

Připadám si jako muž, MYŠLENÍM, ač jsem neodvolatelně ženou... 
Asi má na mě vliv moje dnešní životní role Mikuláše. To je tak nedětsky ironické, když vás děti poznají podle pupínku na nose...
Udělám si třetí kafe a lehnu si do postele a jestli neusnu, budu si číst všechny ty divný knížky, na který návštěvy zůstávají koukat s pusou dokořán.

A mám radost ze svého adventního stojánku na svíčky. Z vinylové desky. A z čajového moře. Z vinylové desky.

Káply jsme na to s M. Jsme v podstatě uzavřená společnost lidí na okraji společnosti. Pozorovatelé málokdy se vměšující do chodu životů ostatních lidí. Čím dál častějc si chytám pro sebe bobříky mlčení. Mluvení obstarávají ti ostatní a teď, když mám vedle se extroverta, můžu se plně ponořit do mojí samotářské introverze.

S. si všimla, že nemluvím čtvrt hodiny po začátku naší konverzace.

Viděla, chovala jsem Dianino mládě. Maličký díťátko s prstíkama drápkatých opiček a obličejem starce. Oproti mým obavám jsem na ni nešišlala. Roztomilost ano, ale zatím se budu za smyslem života pachtit opačným směrem.

Navštívila jsem Novou zemi, sklenářku, výborná vize, kde udělali soudruzi z NDR chybu?
Buď jsme vstávali dřív, než pávi, nebo ráno prostě neřvou, o jeden zážitek ochuzená.

Cítím se jako bych šla po ulici naproti sobě samé, mladší o několik měsíců, a nepoznala bych se.
Ne venku, vevnitř. 
Změny jsou plíživé. Než si člověk stačí všimnout, je někým jiným, než byl zvyklej. A jak mění svoje role, mění se s nimi i jeho charakter, způsob myšlení, způsob života.