Putující... na Blog.cz

Stýská se mi po časech minulých. Až teď vidím, jak moc jsem před třemi lety byla mladá. Mladá, krásná a dětská. A krásně se mi psalo o světě, co se mi ukrývá za čelem. Za tu dobu jsem se naučila nebýt tak otevřená. Tři roky nelásek. K sobě i k ostatním, i ostatních ke mě. Zbylo mi spoustu jizev, které jsou možná příčinou, proč už nejsem dětská, proč už nesdílím s ostatními moje myšlenky a pocity..

Některé vztahy jednoduše vyššššumí... Já vím, je to běžné, ale je mi to líto. Tolika lidem jsem nestihla říct, že je mám ráda, když to ještě byla pravda. Odešli, nebo jsem odešla já a zapomněla jsem na ně, na zážitky, na procházky, na hovory a tajemství. Vzpomínám na to všechno dneska s něhou, kterou si zakazuju ve svém dospělém životě dávat najevo, protože se to nesluší. Když jsem ještě jezdívala do Prahy za Honzíkem, v ruce jsem žmoulala kaštan a čekala jsem pod koňským ocasem na václaváku na jeho vlasy a vždycky jednu rundu Rize, když jsem chodívala s Káťou ven po setmění, chovaly jsme se jako třináctky, smály jsme se nahlas a úplně všemu, už jsem ji neviděla nejmíň od Dianiny svatby, když jsem se ještě s Ondrou vídala místo školy, mlčeli jsme celou cestu k zaječáku a pak se konečně rozpovídal o Aničce, když jsem se pravidelně hádala s Mirkou o její víru měnící se jako počasí, když jsme jezdívali do Rantířova na čajovou chatu, to tenkrát ještě Martin chodil s Dianou a Matěj byl hetero...

Ať už si vzpomenu na kohokoliv, s kým se už nevídám, je mi to líto, protože nás kdysi poutaly lana. Někdy ocelová, někdy to byla jenom nitka, ale měli jsme se rádi. Ve vzpomínkách je mám ráda pořád, s některými se vídám dál, jenže někteří opravdu vyšuměli, stejně jako krásná Epidém do širokého světa, odloupli se mi ze života a já na ně doopravdy zapomněla, tak moc, že při pročítání mého blogu, který tu už tleje třetím rokem, se nestačím divit, kdo jsem byla a kým jsem teď, kým byli všichni ti ostatní, tak mladí a krásní, moudří... 

Dneska bych to všechno chtěla vrátit...

Nejhorší totiž je, když je vám smutno a vy nevíte, jestli to můžete někomu napsat, jestli to nebude považováno za slabost, malichernost, přílišnou intimnost, infantilnost... Prostě za všechny ty věci, o kterých člověk přemýšlí, když nevěří, že by to ten druhý s tou náklonností mohl myslet vážně. Je mi smutno z toho, že o tom vůbec přemýšlím, že nevěřím lidem, že nevěřím jejich citům, to je totiž přátelé narušenost té naší převychovaně přešlechtěné generace... Brrr. Citová zamrzlost ranných dospělců, co se své vlastní rodině vzdálili už někdy v prepubertě.

Podle jednoho výzkumu se celý svůj život snažíme vrátit do vagíny své vlastní matky. Pro ten pocit absolutní lásky... A beztíže v plodové vodě?

... A já si říkám, proč se to člověk vlastně trápí? O nic nejde, jen věřit, že to je to nejlepší. Jen se ujistit, co člověk vlastně chce. Ať už jde o čaj nebo o lidi, se kterými člověk zrovna kráčí..

... Kráčí někam dál. Kde je ta, které to bylo všechno jedno, která brala všechno tak, jak to přicházelo? Dneska na chvilku zmizela s křikem do polštáře, se slzama, s nateklýma víčkama. 

... Když brečím, mám zelený oči.

... Jsem ráda, že vlastně nevím, proč ten výbuch vzteku, výbuch bolesti a výbuch slz. Chtěla bych. Jistotu, jízdenku do Irska, hotovou bakalářku a o trochu míň rozpolcenou osobnost, která se půlí kdykoliv přijde řeč na ty složitosti ohledně vztahů mezi lidmi.

Byla jsem na Dívčím kameni, zřícenina uprostřed nádherné přírody, krásné barvy podzimní mi daly si uvědomit, jak moc nepřirozené je žít ve městě, bez přírody, bez návratů ke kořenům člověka. Bez toho, aby člověk věděl, kdo byli jeho předci, v jaké oblasti žili, kde obdělávali svoji půdu, kde draly jejich matky peří, kde se vyprávěly příběhy, co zněly jako pohádky, ač pohádkami nebyly. Mám v sobě žár, když na tohle všechno myslím. Začalo to krásnou, doširoka otevřenou krajinou slovenskou a pokračuje to, narůstá to, doutná to, a když to nenechám rozhořet, pomalu mě to spálí na popel.

Je spousta věcí, povinností, které mám, které neplním, do kterých se mi nechce, a přesto v nich vidím nějaký smysl, vím, že kdybych se opravdu pustila do své povinnosti číslo "van", byl by to přínos. Pro mě, byl by to přínos i pro moji mamku, ve které doutná a pomalu ji pálí na popel, její vášeň pro psy, pro jejich výcvik, pro canisterapii. O to větší vášeň, že její sestra, která nikdy tyhle sklony, vášně neměla, má teď fungující cvičák, náplň jejího života, který měl patřit mé matce. Už jenom pro ni, jako poděkování za to, že mi dala život, že mě nenechala být postiženou, že mě nenechala zavřít do ústavu, že mě tenkrát zakázanou vojtovou metodou vrátila životu, bych jí měla pomoct naplnit tu její vášeň dřív, než ji sežere.

Rýsuje se přede mnou život, jako by mě zval k sobě, jako by říkal, vidíš, čekala jsi dlouho, ale dočkala si se toho, co jsem pro tebe dlouho chystal, čekal jsem jenom, až přijdeš a poprosíš. Libí se mi, kam mě ten můj život zve. Těším se na něj, těším se, až se pustím svých pochybností a otevřu se do široka…

... V Budějovicích, na sukni pár šlupek od mandarinky, vítr mi navál do vlasů pár listů a zbytek mi nahnal naproti po cestě, jako v té scéně v Pánovi prstenů a najednou, jako odpověď na moje rozdílností tvarů se trápící myšlenky, se uprostřed cesty objeví vyhublý černoch s copánky jako noc a srovnává krok s objemným světlovlasým mladíčkem. Už jen tak kdyby na mě kluci mrkli a já bych se skácela nad geniálností té "náhody"..