Stýská se mi po časech minulých. Až teď vidím, jak moc jsem před třemi lety byla mladá. Mladá, krásná a dětská. A krásně se mi psalo o světě, co se mi ukrývá za čelem. Za tu dobu jsem se naučila nebýt tak otevřená. Tři roky nelásek. K sobě i k ostatním, i ostatních ke mě. Zbylo mi spoustu jizev, které jsou možná příčinou, proč už nejsem dětská, proč už nesdílím s ostatními moje myšlenky a pocity..
Některé vztahy jednoduše vyššššumí... Já vím, je to běžné, ale je mi to líto. Tolika lidem jsem nestihla říct, že je mám ráda, když to ještě byla pravda. Odešli, nebo jsem odešla já a zapomněla jsem na ně, na zážitky, na procházky, na hovory a tajemství. Vzpomínám na to všechno dneska s něhou, kterou si zakazuju ve svém dospělém životě dávat najevo, protože se to nesluší. Když jsem ještě jezdívala do Prahy za Honzíkem, v ruce jsem žmoulala kaštan a čekala jsem pod koňským ocasem na václaváku na jeho vlasy a vždycky jednu rundu Rize, když jsem chodívala s Káťou ven po setmění, chovaly jsme se jako třináctky, smály jsme se nahlas a úplně všemu, už jsem ji neviděla nejmíň od Dianiny svatby, když jsem se ještě s Ondrou vídala místo školy, mlčeli jsme celou cestu k zaječáku a pak se konečně rozpovídal o Aničce, když jsem se pravidelně hádala s Mirkou o její víru měnící se jako počasí, když jsme jezdívali do Rantířova na čajovou chatu, to tenkrát ještě Martin chodil s Dianou a Matěj byl hetero...
Ať už si vzpomenu na kohokoliv, s kým se už nevídám, je mi to líto, protože nás kdysi poutaly lana. Někdy ocelová, někdy to byla jenom nitka, ale měli jsme se rádi. Ve vzpomínkách je mám ráda pořád, s některými se vídám dál, jenže někteří opravdu vyšuměli, stejně jako krásná Epidém do širokého světa, odloupli se mi ze života a já na ně doopravdy zapomněla, tak moc, že při pročítání mého blogu, který tu už tleje třetím rokem, se nestačím divit, kdo jsem byla a kým jsem teď, kým byli všichni ti ostatní, tak mladí a krásní, moudří...
Dneska bych to všechno chtěla vrátit...