Září 2010

Proměnlivo a deštivo

15. září 2010 v 9:00
Dneska je tak krásně proměnlivo,  že mi to zase připomnělo neschopnost člověka udržet pocity pod POKLIČKOU. Vždycky se něco jen tak vyvede v domění, že si člověk nemůže pomoct,  ale ať mě vezme čert, jestli se vzdám svého krásného humoru! Žejo.

Na poličce jsem našla zbrusu nové vydání. Ženy, které běhaly s vlky. Listuju, vybírám si znovu krásné kapitoly, spouštěcí mechanismus slz, čistím si slzné kanálky, dneska víc, než kdy jindy.
Když se člověk poddá vzteku…

Nic není neměnné, pocity jsou pocity, proměnlivé. Jako počasí, chvilku je tu babí léto, krásně vybarvené šípky a pán v modrákovce, kterého si radši obejdu zoraným polem, než aby poznal, jak se nechávám unášet pocity, krucipísek, vztekem a bolestí.
Pak na mě zakřičí káně, slétne mi až nad hlavu, pocuchá vlasy, hej jsi to ty a máš pocity, to je správně, neměň to, neměň se, pokud necítíš, že to chceš, ono to nakonec přece všechno přijde, vždyť víš.. Šelestí káněcí jazýček skoro jako vítr, nebo jako když naše labradorka vyplázla jazyk z okýnka…

Poddám se větru a kde se vzal, tu se vzal, vítr a jeho bratříčci, listí si tančí v proudech jako malá letadelka, dvouplošníci fretčích andělů, jak to psal pan Bach ve svých knížkách, moudrých.
Rozesměju se rozverně, až mi vítr naplní škráně, křečkuju vzduch, hraju si s ním, když už mě obývá celou, zevnitř i zvenku, políbím ho na rozloučenou…

Potřebuješ někoho, kdo ocení tvůj smysl pro humor, jak jinak poznáš, že se ti vtip povedl? Jo, já si hned vzpomněla na ten oheň a hvězdy žejo, žádnej romantik, humor sakra chlape, humor!

To co se NEMÁ!?
Závidím Mirce její sirotčí důchod? Vrátila se po dvou měsících z Indie a už zase bude odjíždět do Ameriky, využívá peníze, které má, naplno, využívá život, který má, naplno, využívá svůj vzhled, naplno, školu si nechává, bude dojíždět jen na zkoušky, jinak by jí přestaly chodit peníze od sociálky. Přemýšlím, jak moc je to sobectví? Je to něco, o čem se přemýšlet nemá? Ona cítí, že tam má být. Je to v pořádku.

Na lesní trávě se psem v bundě, raneček třesoucího se masa. Skála plná větru a zataženo, přeskočena fáze pozvolného žloutnutí listů? Jen pár jich postupně nedozraje, jen pár jich je už dead.

Hádka s maminkou, umírání a finanční krize a vana s kafem na uklidněnou.
Všechno se vyřeší, všechno se zvládne, do krku se strčí balonek a do žil jehly…

Systémová odyssea, po druhé ve dvou dnech přeinstalovat, nainstalovat, tentokrát sama a bez pomoci. Bezbřehá radost, že se to povedlo, že jsem dobrá, že jsem geniální, úleva po prvních tónech hudby, zvukový ovladač zprovozněn, yes, IT girl.

Koupila jsem si sukni a leginy a líbí se mi boty na podpatku. Někam spěju, očividně do dražšího světa, na který nestačí moje finanční situace, každopádně mě to baví. /smích/ Je mi dvaadvacet, dvaadva, dvaadvacet…

A budu hrát ve folkově-rockovo-bluesový skupině na flétnu. Jo! /smích/

V kostech mrazení

11. září 2010 v 10:37
Bráška si odjel na svatbu a mě tu nechal přemýšlet.

Někdy jindy o výletě na Slovensko, někdy jindy o tom, jak napíšu knihu o Pepovi z Dý Sý, někdy jindy o tom, jak jsem se skamarádila s bráškovou přítelkyní skrz jednoho egoistickýho samečka, jak mi pršelo do obličeje v osmnáctistech metrech nadmořské výšky a jak nám Pepa recitoval básničku o Australských jablíčkách. I s úklonou. Protože to jsou věci, které vzbuzují úsměv. Mají právo tu být.

Jenže..

Jenže zároveň ve mě dneska tak trošku fňuká jedna z mých já. Já si nemám na co stěžovat, moje prodloužené léto mi pádí splašeně a unikátně. Jenom když zůstanu doma a vlak zrovna dneska nejede tam, kam bych nejvíc chtěla, doma není čokoláda a já si k sobě tisknu králíčka ze svého dětství a on tak krásně voní po babičce..

Šecko je v poriadku, hej? Hej, no jasné že hej. Jen teď něco prožívám a zrovna nevím co to je. Nebo se po tom dneska nechci pídit, nechci si rozpitvávat život, nechce se mi. Nic. A když se teda nikam dneska nedá, na truc si udělám čaj do petflašky, aby se pěkně zkrabatila, zabalím ji do tlustý ponožky a vesele a tradá do někam, abych byla co nejdřív někde. Rozložím se na atomy a teleportuju se tam. A bude mi, hej?

Jenom nevím, v jakým příběhu se zrovna nacházím, nevidím nikde modrovouse ani medvěda s půlměsícem na krku a jsem bezradná a malá a trošku nemocná a melancholická a chtěla bych bydlet v salaši s ovcema a ovčárem, aby se nemuselo nic kromě toho, co se musí každej den, aby se večer povídalo a dívalo do ohně a dralo se peří z hus nebo by se pletly svetry, ty kousavý a teplý a chodilo by se v dřevákách až dolů do dědiny pro vodu, člověk by nadával na svůj těžkej život, měl by mozoly, ale každej den by viděl západ slunce, zdravil by se s horama, měl by je v kostech...