Srpen 2010

Polehoučku

29. srpna 2010 v 21:41
Potřebuju si psát věci, co se stát mají, co se staly, abych nezapomínala, jak moc prima a plnej život žiju. Jsem ve skluzu, v zápisníku jsou dlouhé zprávy o tom, co se děje a jak se děje, ale hodit to klávesnicí do virtuálna mi dělá problém, jednoduše se u počítače nikdy neocitnu na tak dlouho, abych měla čas usilovně mačkat do klávesnice moje zážitky.

Jednoduše žiju krajinou kolem Javořice, motám se pořád dokola tou dokonalou, krásnou, kde mraky trpí na mrakovinu, kde jsou večer ozařovány, aby ráno mohly zase vybuchnout krásou východu slunce na Míchově skále. Stávají se krásné věci, náhody, o půl před půlnocí, kdy se lidi začnou náhodně potkávat na skále, aby si spolu ráno dali čaj z baziliščí konvičky. (Poprvé jsem Martina z čajovny slyšela mluvit vážně, tak moc mu to změnilo hlas, že jsem ho skoro nepoznávala, a Kašpík a jeho Láááská, když ráno vyšlo sluníčko, dokonalé jest setkání náhodné)

Honzík a jeho návštěva Jihlavy, tak krásně dramatická krajina odrážející naše setkání, léto těhotné podzimem za křížkem, my brouzdající se zbytkem obilí, pod mrakama s větrem v našich krásných vlasech, povídající tu o důležitých věcech, tu o těch ještě důležitějších a já se cestou domů vznášela s vítězným pohledem, plašíc auta svým pohledem.

Miluju svoje roční období, asi jím bude babí léto, jelikož jsem na začátku září narozena, miluju posečené louky a jejich okrovou barvu při západu slunce, i ten večerní chlad je mi sympatický, zvlášť v obří mikině, na kterou mám vzpomínky, inu krásné vzpomínky. A setkání (FOTKY) ve Lhotce zase zvětšilo moji chuť s některými se vídat častěji. Noční procházka kolem vlkovcí, kdy jsem si mohla užívat luxusu jen tak mlčet a užívat si roli horského vůdce a nebýt bavičem společnosti, je to krásně ulehčující, je to pocit, že jsem využila veškeré krásy, kterou mi to všechno kolem, hvězdy, měsíc a noční stádo bílých bečících fleků, nabízelo. Pak zase znovu novýma cestama po známém kraji s krásně nadlehčujícím humorem (šededa, šedega) a s údivem jak jsou všichni ti kolem mě krásní najednou, jak rozkvétají a žijí pořád lepším, plnějším a krásnějším životem s vědomím, že to samé se děje mně a ve mně.

Létování na pokračování

22. srpna 2010 v 11:44
Moje léto se osvobodilo od práce a já si užívám lidí jak to jen jde. Poslední dávka tajuplných vět, kterým nikdo nerozumí a pak už budu mluvit česky, slibuju

Po dlouhé době v čajovně do tří do rána, tykání s Ivou, pu erh od Soníka s mým jménem, Evčino blonďaté rouso z vlasů a hovor až do rána šerého.
Bloudění podél řeky Brtničky, odpočinek na hřbitově, se srnkou z očí do očí, sprosté hovory o všem.
Náměšť nad Oslavou, Dakha Brakha s Kašpíkem, Antonínem a Diou, sami s rejem fotografů bosí v bahně, euforie a zpívánky až do rána, slabost pro šediny a bohové musejí být šílení.
...Dianina Balouska už kope!
Telč na omezený večer, Martin s naušnicí, Xsi organizátorka, Kašpík opět bos, Anton opět boss a my tančíme s tetičkou bossa  nova, ráda lidi potkávám.
...Jsme silní jak silné je lano co k nebi nás poutá!
Noční procházka na Zaječák s příslibem fialového světelného smogu nad Jihlavou.
Akce Erbenova 39 a 41, poletujíce po náměstí se Staníkem, Bazinou a Kamilkou v čele, vydařeno.

Největší překvapení pro mě je, že mám pořád ani moc, ani málo peněz na to, abych mohla užívat sluníčka a volných dnů před ročním bakalářským maratonem, ve kterém si stejně najdu víc než dost času na procházky barevným listím, kavárnování i čajování. Umím se mít krásně. Žasnu sama nad sebou a poplácávám se po ramenou.

Byly jsme "trampovat" s Markétkou. Základní plán jak kdyby se zrodil v časech, kdy byl můj otec ještě mladý, krásný a svobodný. Stan, žádná civilizace a Sebastian. Samozřejmě, že to bylo jinak a snad ještě líp. Přidal se k nám můj čajový guru Soník a jeho děvče Míša. Založili jsme "stanové městečko na mýtince" a stejně jsme byli pořád nasáčkovaní ve srubu u pana Janoty, Sebastianova tatínka. Sympatický pán s kolečkem bez vlasů, beduínskou čepkou ve stylu jarmulka, který nás krmil a zahříval i přesto, že měl na starosti tříčlené devítileté komando, takže nás bylo ve srubu, kde přebívali, jako psů.

Tak krásně tam bylo! Miluju tu krajinu tam! Pařezák po bouřce, hvězdy, tolik hvězd a zrovna, když člověk potřebuje čůrat, oheň v krbu, zkrocený živel do krotkosti domácího mazlíčka, který vám vyskočí do klína a přede a hřeje a hřeje, kameny poslepované v hrad a časem zase rozpadnuty do přírodna a čulibrci kam se podíváš. Tak krásně tam bylo, že by tam člověk zůstal sám a bez jídla a pití, umřít tam by stálo za to!

dg