Červenec 2010

Očekávejte v příštím díle: Návrat ztracené dcery

26. července 2010 v 21:42
Jen pojďte sem, pane,
sem ke mně ke stolu.
Když pršet nepřestane,
budem tu spolu,
Dejte si říct, pane,
já nechci tulit se,
nic se vám nestane,
i když jsem z ulice.

šanzóne šanzóne, lásko moje tolik mnou opomíjená!
S Editkou si tu dnes sladkobolně přemýšlíme o životě, merde merde, národe.

Pachatel se vrací na místo činu...
Tak přesně o týden po vandru jsem se vrátila na Mrzatec. Pocity, vedro, seno, moc dětí, spousta skvělých lidí. Se kterými jsem si kupodivu ve své skautské éře kdysi vůbec nerozuměla, po těch několika letech zjišťuju, že tento způsob léta zdá se mi boží, skvělej a stejně náročnej jako kdysi. Chybí mi to čím dál víc, můj život s ojedinělými setkáními s jedním, maximálně dvěma lidmi najednou a až už je to na moje samotářství moc, pak návrat mezi stěny. Nedá se to srovnávat.
Přehlcení lidmi - error - zoufalství - pak kupodivu antisamota, skoro kolektivní vědomí, kolektivně přehlceno lidmi a přesto se ti lidi snáší a dál komunikují, zajímavé a hodno pozorování:)
A hvězd bylo až se točila hlava a žaludek, noční požírání tortil, bože bože..
Miluju ten kraj, doslova!

Ostravo, srdce rudé...
Muzíka, říční koupání, seznamování, čajování, tanec a naprostá euforie. Colours of Ostrava!
Snad dostatečně dramaticky uvedeno.
Ráda jezdím vlakem sama, tentokrát jsem cestovala z Brna se skupinkou světlušek odkudsi. Jely na tábor do Beskyd a jakkoliv se pořád opakuju, nutilo mě to vzpomínat na moji vlastní dětskou skautskou éru, na ty slavné lásky, na drsnej svět dětství. Merde, chybí mi to!
Dorazila jsem do Ostravy upocena, ač bylo teprve k jedenácti. A pak už to jelo, postavit stan, trošku se vypovídat, než dojede zbytek z nás tří, utratit první peníze, propotit první oblečení, zažít extázi z té první výborné rómské skupiny... Achjo, že to bylo výborný! Až teď se mi zdá, že sme těch skupin mohli stihnout víc, ale posedávání v ostravské čajovně taky mělo kouzlo. A punc kvality přece, když sme tam utratili tolik peněz!:) A kecala bych, jsem ráda, že znám konečně někoho z Valdoru, že. A syna slavného písničkáře, na kterého mimochodem chodili i naši, Maki!
A vzpomínky na Slunce, to je tou přírodou, ničím jiným, hormóny. Čtyři dny to byly, čtyři dny přitopena v hudbě, v pocitech, vzpomínkách, smíchu a ve vodě, co nám způsobila nejhorší katar za posledních několik let.

A dostala jsem dopis.
O sobě. O tom, že jsem ve skutečnosti zbabělec, o tom, jak se vyhýbám životu. A nebyl to anonym a já jsem ráda, že byl ten dopis napsán a předán, protože teď podnikám snad jednu z posledních autopsychoanalýz, něco jako komletní prohlídku automobilu.
A zatím světla svítí, stěrače stírají a klakson troubí...

A te'd
...Moje létování a letní tlení pokračuje v plném proudu, vášnivě, znuděně a ve školce! Aneb není ideálnějšího místa pro rozhodnutí, že ještě opravdu nechci děti, než je soukromá školka, nebo spíše soukromé jesle. Ráda bych toto ťukala do mé rozbité klávesnice s úsměvem, leč jsem naprosto vysílena.

Před týdnem mě zachránila Ostrava, po Ostravě otrava a nějaká střevní viróz, nicméně dál už mě nemá co chránit, takže směle do bitvy o moji soudnost, že. Růžová pouta a bičík. Nejlépe elektrický, bohužel ve školce nejde proud....

Teartrop on the Fire

9. července 2010 v 16:06 | zrzavá |  Skřipky a písmenka
Na míchově skále hlídající strážní oheň, čekající pod hvězdama, až si k nám najde cestu vlk se svým pánem. Hrála jsem stínový divadlo, plátnem mi byla skála, obecenstvem les. Trocha strachu tu byla, trocha nedočkavosti a ohromení z hvězd nademnou. Na chvíli sama ve skalách.

V Telči se započala naše pouť a k polednu jsem si zvykla i na krosnu, co byla prý větší než já, když jsme si ujasnily s náročnou M. tu věc s horizontama a předem domluveným cílem naší dnešní cesty, vydaly jsme se k mé příbuzné krajině, prolétly jsme táborem. Příjemně překvapena jsem byla, kolik lidí mě tam stále ještě zná a má rádo. (Stýská se mi po ohništi plném vody, po mokrých stěnách tee pee, po náročných nočních pochodech) Pokračovaly jsme do lesů k večerní geniálnosti skal...
ms
S dlouhejma a šmodrchanejma vlasama za tu celou noc, koupu se v úsvitu nových dní, na skále, oběť zuřivých komářích samiček, feminizace hmyzu... Ach ach, vítám ty dva podemnou ve svých spacácích, netuší, o jakou podívanou právě přicházejí.

Ve skalách se k nám přidal milý pan P. s Černým vlkem Amálií, svítil si na rozcestích zápalkami a nestihl už strážný oheň s pečeným krajícem chleba a zeleným čajem. Ale čas nestrávený s námi jsme si vynahradili celou nocí, kvůli kdesi se konající technopárty, která se nesla až k nám nad koruny stromů, bdění pod hvězdami bylo bonusem k začátku toho našeho vandru...

Ale já jim ukážu! Jsem černým kapucínem a na chvilku si užívám tu lásku posledního českého Černého vlka, co mi nedovolil spát celou noc a cpal se mi do spacáku, olizoval tváře a budil mě do pohledů, do tvrdé země a černého prachu... Zvíře nevyběhané, nedočkavé příštích dní bez oddychu.

Prvním dnem pospolu byla zkouška silných osobností, jejich střetů, nemožnost vmísit se. Ale všechno to smazala voda a siesta uprostřed lesů. Společný cíl - Slavonice, byl stanoven a tak tedy návrat táborem a mojí příbuznou krajinou do Práskolesů. K večeru jsme se rozchodili způsobem takovým, že by byl hřích ulehnout a zaspat to, tak jsme pokračovali v nočním bloudením, hledáním vody, obdivováním budných světýlek, ulehnout nás donutila až bolest nohou a světle modrý obzor.
"Tenhle vandr všem potomkům ukáže, že vyhrává jen ten kdo má dost kuráže..."
hm

A i přesto, Cesta se postarala, rybníky byly, voda byla i úsměvy, i vyčerpání, i světlušky, i srnec, ač naštván, smířil se s naší noční přítomností u Hradiště.

Vydali jsme se ránem do České Kanady, bez jídla, bez vody, s třením osobností, ale přírodou, která všechno tohle nedovolovala. Dostali jsme od ní krásnej převis se zásobou dřeva, kosti pro Amálku a večeři pro nás. Obdivuhodně štědrá. A ráno sprška. A pak přímo ledová sprcha, rozdělení našeho tria, což Amálka neměla v úmyslu nechat nám jen tak projít, následovalo hledání Amálky a unikající M. v bouři. Potom stopování konečně někam blíže domů. Únava, maniodepresivní stavy, nevyhádané hádky. Nakonec to za nás příroda zase zařídila. Zpoždění vlaku, díky kterému jsme ho stihli, potom půlhodinové čekání v Jihlávce, kvůli spadlému stromu, díky kterému jsem se stihla rozhodnout na velké naléhání Amálky vystoupit s Pavlem a aspoň ještě chvíli pokračovat s ním, urovnat co se urovnat dá, odmávnout Mirku i s vlakem a uklidnit sama sebe.
čvA


A tak se konala tour Lhotka - Řásná - Javořice - Lhotka - Práskolesy - Zvůle - Lhotka. A bývali bychom pokořili Slavonice, nebýt falešných tónů, nebýt úniků, nebýt nesouzvuků neladících.
Nikdy nezvedat telefon, když by ještě člověk pokračoval dál, rodiče jsou všude.