Červen 2010

Čokolam

21. června 2010 v 0:35 | Hani |  Skřipky a písmenka
Tak tahle neuvěřitelná síla mi dala udělat si svoje vlastní ráno už ve čtvrt na jednu.
Posunuju se někam. Nevím úplně kam a jak to udělat, abych zjistila, jestli už ono posunování začalo.
Jestli ještě pořád sbírám kosti, nebo jestli už se začaly obalovat masem, míchou, kůží...
Škola malého stromu, ženy které běhaly s vlky, dýchat s ptáky... Tohle všechno je teď moje potrava, místo skrypt o biologii dítěte. Ale samozřejmě, dává mi to víc, než VĚDĚNÍ, kdeže přesně je ten Varolův most, ikdyž přiznávám, že jsem na sebe hrdá, že si pamatuju, že to je něco malého a důležitého v mozku.

A i když teď nemůžu komunikovat s těmi nesmírně zajímavými lidmi, i když se mi nedaří tyhle lidi potkávat, jsem vděčná, že vím, že takoví lidé existují, že mají víc odvahy, než já, dát světu najevo svoji pseudointelektuálnost, nebo tu pravou intelektuálnost, nedělat si nic z toho, že svět je jen o matice a přitažlivosti určitých kusů masa k jiným kusům masa. Jsem ráda, že vím, že ještě někoho kromě mě bolí to, co nezbylo z lásky. To nic, co už láskou není, respektive to místo, kde byla a kde už není. A ten krásnej kus patosu o tom, jak v nás zůstávají naše bývalé lásky, které v nás naše současné lásky milují nebo nenávidí...

Někdy by si ten osud zasloužil na holou... Stejně bych asi jen tak nepřesvědčila ten novej Svět o svojí výtečnosti, skvělosti a dokonalosti.

Už jenom přidám opěvek na ty krásné plameny, na pupmující komáří slučák přímo uprostřed cesty, na moje uvytržení uprostřed lesknoucí se trávy sahající až nad pas, nad prsa, nad hlavu. Západ slunce a falešné soví houkání kdoví odkud, to je ta krása našeho okolna. S La Lobou vyjící na okraj měsíce a kočičí trojkou za bílého dne, krásně se vzpomíná a nechává dohořet, co dohořet má.

Mrzatcová vzpomínka, první letošní koupání a krásno všude kolem...
fdd