Březen 2010

Kousky duší lidí...

29. března 2010 v 17:16
Kousky duší lidí, který nás měli rádi a už nemaj... Vzpomněla jsem si na název článku Markétky.
Přeci jen na mě přišel ten podivnej hlubokej smutek, kterej občas cítívám s lidma, kteří nějakým způsobem odcházejí, odbočujou, jdou dál, nebo se vracejí, když já pokračuju v cestě.
Když tenhle smutek cítím, snažím se necítit zároveň bolest, nechat přátelství doběhnout samosérem, potichu nebo nahlas se rozloučit...

Projíždím svoje poznámky v mobilu z neprospaných nocí a znovu se přesvědčuju, že v noci člověk myslí víc, jinak, hloub a silněji... cokoliv, jakkoliv.
Jen zlomená ješitnost a ta se dává do dlahy..

Ty jsi takovej andílek, zrzavej, ale andílkové musí taky pomáhat sami sobě a ne jenom ostatním, protože andílkům to ubližuje...
Kašpíkova věta u čaje, mimo konverzaci, v přesně vycítěný okamžik, dost bláznivě a dětinsky pronesena, vytržena natolik z konextu, aby nepochopil, že to bylo míněno vážně nikdo jiný, než já.
A tak jsem vyléčená z nejhoršího ,čokoládou s decentní hořkostí Matchy a černým kožichem Amálky. Poprvé jsem si nenechala ublížit, naopak, nechala jsem svůj optimismus zpříjemnit mi příští den, naplánovat epesní večeři a užít si už nenaplánované probdění skoro celé noci.

To je ten správnej začátek jara, Železná bohyně nejčerstvější, marlenka nejsladší a oči nejpřimhouřenější:)

Ternipe

25. března 2010 v 15:59
Vířím pokojema jenom ve vlasech, v mikrovlnce na mě čeká mlíko s rumem a až mi uschnou vlasy, vylezu konečně ven a půjdu pozdravit dálnici, pak průmyslovou zonu města, pak pole a bahno a pak snad konečně dojdu někam na skálu.

Je mi předobře mezi špinavejma hrnečkama, nevybaleným batohem a hledáním tématu mé bakalářské práce. Měla bych zavolat té paní a sehnat tu rodinu, která bude ochotná podělit se se mnou o svůj život. A zatím si z vesela sosám hudbu. A doslova jsem unešená... Fantazija. Připomíná mi to všechno Predraga a jeho makedonské balady, který mě rozlítostnovaly ještě několik dnů a nocí.

Zavřít oči a vířit...


Maraton

21. března 2010 v 20:15
6... už nikdy nebudu tak naivní!
9... už nikdy nebudu tak naivní!
12... už nikdy nebudu tak naivní!
13... už nikdy nebudu tak naivní!
16... už nikdy nebudu tak naivní!
18... už nikdy nebudu tak naivní!
19... už nikdy nebudu tak naivní!
20... už nikdy nebudu tak naivní!
21... už nikdy nebudu tak naivní!
22... beztak zase.

Nikdy nekončící sága mé naivnosti. Ale baví mě to, jinak bych jim to přece nedovolila!
Dělám si problémy tam, kde nejsou, abych cítila, že žiju.
Hej, jsou to jenom pocity, ty se mění, věci se nemění, jen pocity.
...zbytky této noci, kterou jsem prochodil, abych se ujistil, že žiji,
snad právě dnešní ráno přinese amnestii, promlčeným láskám...
Hodící se věty do vytrženého kontextu. Bylo mi dobře na divadelním festivalu, uprostřed lidí, uprostřed tmy na jevišti, uprostřed čajů a černých Amálek. A mých pochybností a nejistot?
Měla jsem na sebe vztek, že mi to všechno došlo až ted. Vztek je dobrej, vztek je kámoš, protože očištuje, probouzí odhodlání a rozum. Vtek se vyprdne na to, co bolí. A to je fajn.
Je to sprint a boj a žádnej maraton, poslední skok přes rododendron...
Už aby tu byla ta Ostrava a třeba tůra přes romadůra a kosení ve čtyři ráno.

Dřív jsem odmítala jednu knížku. Protože mi byla doporučena jedním člověkem. Jenže ted zrovna na chvíli nejsem naivní. A tak si ji přečtu. Třeba mě chytí do jednoho okamžiku...