Leden 2010

Cim

30. ledna 2010 v 11:36 | Haní

Nechávám ze sebe všechno téct, krev, míchu, sliny, slzy, ušní maz a žluč. Cítím barvy, tony, zvuky, skřeky zní mi všude, nechávám se ovlivnit, osahat hudbou tahat za nitky co drží uši...

Chodím chotbama bez stropů s tonama zavřenýma v těle. Mimo svět, neovlivněna zákonama, jsem zvědavá. Zvídavá. Nepříčetná? Neexistujou překážky, závazky, vztahy k lidem, vztahy k sobě, k osobě, ke smrti. Jenom zvědavost co se stane, když někoho cizího kousnu, říznu, podříznu. Když někoho cizího obejmu, políbím, pohladím. Když si lehnu na silnici, před auto, pod auto. Když budu zpívat na náměstí, řvát, ječet. Pocit kdy nůž projíždí kůží, masem, naráží na kost...

Včera zase můj zásek v hudbě, kterou neposlouchám. Vyjádřená pohybem, šílená, potřebovala bych větší prostor, víc lidí, víc nahlas, víc všeho. Když nikomu neřeknu, nikdo neví. A já nikomu neříkám.
Sama mezi lidmi a nikdo to nepoznal. Nikdo nikdo nikdo nepoznal.

...Už jsem dost vysoko, už jsem skoro ve výšce vlastního ponížení. Proč za mnou nikdo nechodí, vždyt dveře nechávám otevřeny...

Extraterestriální novela

19. ledna 2010 v 15:41 | ženopsycha
...Chce se mi brečet, chce se mi řvát. A to všechno jenom tak.
Z patetické touhy být středem života.

Právě jsem dočetla Deník viruse Aidsu od Benjamina Kurase. A úplně mimo všechny očekávatelné myšlenkové pochody vzpomínám, jak já jsem byla benjamínem. Jak jsem třikrát do týdne umyla okna u Věrky, Petera a Mikaela, ze vzteku na vlastní rodinu a dostala jsem za to čaj z tymiánu a domáci pizzu, jak jsme se vraceli v šest ráno s bráchou z vinárny s namoženýma hlasivkama, štastní a střízliví. A s blondatým Sluncem v srdci, který tam zůstalo tak dlouho. Enjoy, to už není zase pravda. Všichni ti lidi ted už stárnoucí a balící se do tuku a blahobytu. A do vlastních bytů. A rodin.Steve Jaroš je ted benjaminem. A já mu to pro pána Jána závidím.

Ale zpátky, nevím, jestli to bylo jen mou patetickou náladou, ale ač je knížka napsána absurdním (až někdy moc tahajícím) stylem, mě se líbila. Rozhodně stojí za přečtení, zvlášt, když zneužijete nový bráškův počítač a vrazíte tam hudbu, při které by se mu ježily vlasy na hlavě a v podpaží.
...Tatínek si prý na toho pána Kurase došlápne, znevažuje totiž dějiny české republiky v knížce Češi na vlásku, kterou ode mě dostal, aby nemusel zapínat televizi. Účel splněn, otec rozzuřen. Donucen k přemýšlení.

Včera v čajovně s Nikitou, co se rozčiluje, že vypadá na patnáct, s Gasem a s muškátovým oříškem, droga to je prej, to šalvěj taky. Má dlouhý vlasy, pořád. A druhou bradu, kterou neměl. Je prej v něm to duchovno, jenže já v něm ted už vidím jen toho ducha, ovno ho opustilo.
Včera v čajovně jsem zase dostala VIP čaj a to už taky nebývá pravda. Pojedem s Martinem do Prahy, nakupovat čaj z čajovny pro čajovnu, za Soníkem, jen jestli mě ještě pozná. Šest let tomu je.Kočko, hod očko.
Ještě pořád má to všechno svoje kouzlo, jen se nebát těch změn, očividných.
...No tak sakra mám pocit, že je nemám ráda, když je neobjímám. Mám pocit, že mě nemají rádi, když mě neobjímaj. A všichni se bojí, a nebo mají jenom strach.

Šli do háje a padala na ně plísen. Šli do ráje a padala na ně tísen.
Tam někde v ekologickým centru visí na zdi moje malovaná chalupa a spiderpig Janči benjaminy.
Ryba smažená na plamenometu, čaj ze sněhu a tenkrát ještě hodně fialový vlasy.
Bio jablka, málo záchodů a očividně oblíbená oranžová barva. A ušáci ve vlasech.
Noční spaní v rose, ráno špinaví jak prase.
Slunečnicová kněžka a hry, co mě baví hrát.
Milka na střeše a vzpomínky na dětství.
A znovu na střeše s tajemstvím, který sbližuje.
A na stromě, na kterej se nesmí.
S Epidém a s těma dvěma milovanejma na křížku.
Prozpívaná noc a zastřenej hlas.
Jiná dimenze a sedmý patro se sondou na třetí hodině, protancovanej život, KRÍK!
Křížek, mraky, vítr, noc a silný objetí. Moc.
Divný zvuky na koleji, divný pohledy sousedů za zdí a obřady z dlaní.
V Brně s keltama a s jízdenkou na vlak, co přece neplatí, když ti ujede.
A člověk se žlutejma očima a množstvím pohlavních chorob. Víno, závrat, věž a hudba.
Vernisáž na rozpadlým hradě se slámou a kakaem s tuzemákem.
Čajovna s vůní pryskyřice.
Čajovna s vůní čaje.
Čajovna s vůní trávy.
Čajovny a hovory.
Hovory a hovory.
S Antonínem a jeho hudebním guru.
S mými hudebními guru.
V Telčí, nahej Kašpík na náměstí a moje místo v čajovně na okně.
Mazlící univerzum v Ostravě.
Čajová chata v Rantířově a podruhý a podesátý a pořád supr zatr.
A češství v Irsku co bolívalo.
Registrovaný partnerství pro její snahu nebýt jako ostatní. A moje "pro mě za mě" co naštěstí nevyšlo.
KMP a zbytek nás skvělých prznitelů.

Vzpomínky, co se vracejí.
To už všechno vypadá, že není...

čovariki čop čiki kalina

9. ledna 2010 v 13:40 | Laktózní lachtanice
Focení a pocení a funění uprostřed závějí, čekání na dlaska..
Pohoda a dech až z paty.
Učit se nemá v noci a nejradši bych poslala rodiče na sibiř dvacet kilomentrů západně, abych mohla všechno to, co stejně můžu.
Až jednou budu velká, taky si doma udělám čajovnu. Necht nikdy nedojde mi Pu Erh.
Nažrat se nepochopení a pak spát se zimnicí na krku celou noc.
Sama ve zdánlivě prázdném bytě, kde jsou všichni ve svých snech, odpojení z reality na nabíječce spánku. A já na zabíjačce reality sleduju točící se mlíko na mikro vlnkách. Jede si to dobře, vypadá, že se baví.
...Lačně polykajíc laktózu...
Zimnice v zimě nepokořena, okořeněna nedostatečně hřejivým pyž(a)mem.
Jak se to tak stane, že člověka tak najednou odpojí do spánku!

"Nepojíš syna svého vařeného!"

Šardón

1. ledna 2010 v 23:52 | Henk
Věci nemožné mají pro mě své kouzlo.
Snažím se neexistovat.
Chci volnost, chci, aby se o mě někdo staral, když si uvědomím samotu, chci, aby se na mě někdo díval, když se cítím hezká, chci, aby mě někdo objal přesně v ten načasovanej okamžik, kdy to potřebuju. A pak že člověk není sobec :)
Člověk potřebuje ve své sobeckosti myslet na ostatní a jejich dobro. Nesmysl?
Víno uvolňuje obavu ze samoty. Někdo pak nasedne do nejbližšího vlaku a jede dvě hodiny, aby se ujistil, že až vystřízliví, bude zase potřebovat samotu a svůj vlastní svět za čelem. A někdo se učí nezúčastněný, chladný a střízlivý otázky.
Bojí se být sami a bojí se být dohromady. Mladí, neklidní a stydliví.
...A já osobně se bojím naučit se hrát na housle. To jen tak pro efekt a uměleckou hodnotu toho všeho.