Říjen 2009

Mije

18. října 2009 v 18:54 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
( mije )
...A naděje na všechno usíná pod lampičkou. Zase zachumlaná. Mlčící se slzami v dlaních. Ocitá se na okrajích, na okrajích šálků s darovaným čajem, co přišel se spožděním. Vypitá medovinou a na chvilku rozesmátá, to když Laďa třese rukou všem těm neznámým lidem, těm netušícím. A sám v groteskním smutku rozesmává okolí vším tím patosem své obstaróžní veselosti. Starý mládenec se smutkem v očích. Neříkám, že mu rozumím. Ale vím...

Mám nabráno v očích a musím vylévat.
Nic se neděje, nic se neděje.
Cestou do ruska a do asie, život baví, když se žije...
a chladno mi
je...

Máme jen chleba, ale smutkem se přejíme za tu dobu předčasných mrazů.
Tím vším to je, jsem sama, jak jsem si přála, sama se sebou v myšlenkách. Vyrovnávám se s tím novým prostorem od ucha k uchu. Dobře.

Plnou pusou

3. října 2009 v 10:22 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
( teď )
A dnes... Beze zbytku smyslů a smyslu, jen, vypsání se u vyschlé strouhy místo řeky.

Ou jé. Into the wild a moje slzy jako hrachy koulely se po tváří dolů do cizího notebooku. Tak dlouho už jsem nebrečela s otevřenýma očima, ale teď, teď ano, aby mi něco z toho krásného příběhu neuteklo. A tady, tady je zbytek, co si z toho odnesu, co si z toho snad zapamatuju.

Cokoliv chceš, udělej. Nečekej, skoč tomu okolo krku, uchop to. Za ruce. A když to ruce nemá, tak za chapadla, za rohy, za lepenku, za myšlenku, za srdce...

Sám sobě v samotě učitelem, milencem, vrahem...
Na cestě člověk potká toho, koho potkat má, naučí se to, co se naučit má.
Nic se nestane náhodou a vše co se děje, dobře se děje.
Život žitý s láskou. Láskou.

Dívka s měděnou svatozáří, na schodech do zpola vyschlé smrduté řeky. To samé očekávání jako před rokem. Snažící se být absolutní. Ze zvyku vracející se stále na stejné místo, ke stejným myšlenkám, ke stejným pohledům na most, zelenozrzavý oblázek v řece hledající v moři žlutých svatozáří. Rozhodnutá vzít život do rukou.

Velké tvrdé slunce bodá své paprsky do velkých tvrdých lidí ve velkém tvrdém světě...

Nádhera pochází od země, od přírody, od odlesků vody, občas ze štětce či pera. A od lásky.
Je mi líto, že nechci nechat všechno ležet a běžet, peníze spálit a pak se nechat uvěznit dálkou.
Protože nedostatek odvahy neexistuje. Je jen konvence, hranice společnosti, přesvědčení, že svoboda je to. Nové auto, dům, večeře...
Svoboda je láska.
Je těžké zbavit se pout vlastnictví, zbavit se očekávání. Svých i těch cizích.
Je těžké nehledat svatozáře.
Je těžké, nalézt svatozář v sobě.
Je těžké, nehledat Bohy, nalézt je v sobě.
Je těžké nehledat a přesto nacházet.
Až se přesunu do toho TEĎ.