Září 2009

Dívky bez

19. září 2009 v 18:56 | Mangrah
... Plíhal, balzamovač mé duše, sametový hlas a kytara... Ách, přesně to má duše teď potřebovat. A květákovou polívčičku, broučky z gramofonu a osm nohou pod peřinou. A plán to je dobrý a na dobré cestě za uskutečněním.

Ještě dnes, ještě dnes
přijdou za mnou dívky bez...
špatné nálady a se smíchem
páč Mangrah dnes poznamenána byla nepříjemným tichem.
Ale o tom zase jindy,
dnes pro sebe si nechám svoje rýmované krindy pindy...

Je fajn, když nemusím ani ustýlat postel s vědomím, že bude stejně zase večer využita nadpočtem osob.

Jsem taková celá nepřemýšlecí dneska, byť jsem shlédla Goyovy přízraky a honí se mi hlavou. Ty přízraky. Ale je mi fajnově unaveně, zdravotní procházka pomočkovaným polem pomohla z letargie, nechala jsem proběhnout po venku všechny mé lidi v hlavě.

Jsem klidná. Zvláštní stav.


Trošku Zaciosová

13. září 2009 v 21:21 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Spokojená se životem žitým už jednadvacet rokůch, možná víc a možná míň dlouho každý den. Mungo, mungo a vlkodlačí mlha, hasící přístroj pod hvězdama...
...Pod lampou je největší tma. Když zavřeš oči.
Svádím sama sebe před zrcadlem a peru se s tátou jako když jsem ho ještě měla ráda.

A nebojím se lidí, co jsou ve mě, ikdyž by z toho jeden zešílel, kdyby se je snažil spočítat, kdyby se snažil dopočítat. A mám radost sama ze sebe, chci být dámou s kudrnatými vlasy, chci být ráznou paní učitelkou, chci být někdo jako moje babička, chci být silná, ikdyž slabý holky to maj snazší. Chci žít vlastní život se všema těma lidma ve mě, ikdyž to bude znamenat, že nebudu potřebovat všechny ty lidi skutečné, ty lidi kolem mě.

Sama se potáhnu dopředu, sama budu žít, sama půjdu cestou vedle někoho, kdo se na čas přidá a sama taky umřu. A když se podaří, tak s úsměvem na tváři...

Mámovitost

8. září 2009 v 10:18 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Helou helou helou, gudbáj gudbáj gudbáj...

Jsem maniakem filmovým a hudebním a s lidmi si poslední dobou nerozumím.
Přemýšlela jsem o změnách. Hlavně o těch mých. A stejně jako Alůkárdo se cítím s věkem čím dál infantilnější, jenže zároveň vím, že jsem už nenávratně dospělá. Podivným způsobem, který nemá nic společného s důvěryhodností, přesností a zodpovědností, protože to nebudu já nikdy. Dětství ode mě odešlo a já si snažím budovat další dětství. V dospělosti. Dneska například půjdu slézt co nejvíce stromů ve městě. Aby všichni věděli, že jsem ještě dítě, když já vím, že už nejsem. Nedává to moc smyslu, ale je to moje zoufalá snaha zůstat dítětem, zadržet čas, zoufale se bojím dospělosti a zodpovědnosti. Už jenom kvůli tomu, že nezávisle na sobě se začínám chovat jako máma, chovám se jako podstata mámy. To, co všechny mámy jsou...

A tikají mi biologické hodiny, úspěšně je umlčuju praxemi ve školkách a vnucuju své mysli všechny ty obrázky usmrkaných a uřvaných dětí, abych zabránila nejhoršímu.

Co ze mě bude za pět let?

Hudební nutkání

5. září 2009 v 9:22 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Prostě musím udělat reklamu...


...Sekcí world music žiju už několik týdnů a dostávám se...no, do zajímavých sfér a taky k pocitu, že musím začít hrát nebo zpívat, jinak můj život nebude mít smysl. Smutné na tom je, že umím hrát jen na flétnu a na mém hlasu není nic vyjímečného:) A tak jenom zažívám intenzivní pocit nutnosti pokaždé, když ke mně pronikne nějaká vyjímečná hudba co mi zahýbá tělem tak, že se druhý den nemůžu zvednout z postele...



Po tónech

3. září 2009 v 20:27 | Mangrah |  Skřipky a písmenka

Někdy mám chuť řvát na tom posledním bezpečným kousíčku skály a pak zase skákat a smát se uprostřed lesů a taky někdy nechat plynout slova, mlčet a naslouchat.
Někdy mám chuť pohádat se o víru a nechat se rozzuřit kvůli blbosti a zkostnatělým evangeliím a přikázáním.
Někdy zase vířím jako "vířiví adventiské sedmého dne" na hudbu z rádia, abych si vzápětí zanadávala na ten pitomej povrchní svět.
Někdy vedu sáhodlouhé rozhovory o ničem a přesto o všem a žasnu, jak moc umím mluvit.
Někdy je mi nejlíp na chatě, schoulená pod dekou na verandě, zaposlouchaná do deště a vesnického ticha.
Někdy si vzpomenu na svoje narozeniny až s prvním blahopřáním a pak si připadám stará a přitom stále v úžasně povrchní pubertě se všema láskama a hledáním štěstí.
Někdy se chci vrátit až někam hluboko do dávnověku dětství a moct chodit spát po obědě.

A někdy je mi prostě jenom dobře...

Cítím se krásně lehká, po vrcholu mého kuchařského umění, pórkové polévce, jsem se vrátila do civilizace bohatší o směr. Směr mé cesty životem a bohatší o spoustu přemýšlení, konců a začátků. Zbyl mi kaštánek napůl vyklubaný z bodlinaté slupky a spousta mateřídoušky. A taky pocit, že stejně jako příroda na podzim, i já budu teď pomalu usínat, ukládat všechny pocity a city ke spánku, všechny je poctivě přikreju a zazimuju, ale na druhou stranu budu ráda, když se některé už na jaře neprobudí. Učím se brát život tak, jak je a zjišťuju, že to není o hloubce, že je to jen krásně jednuduchý...