Srpen 2009

Extrémní extrémy sečové

28. srpna 2009 v 20:53 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Za zvuků hlasité přehlasité novostaré hudby, abych nemusela přemýšlet, vzpomínám.
A vzpomínky sečové jsou vskutku extrémní. Zvlášní střídání nálad a hned tři hodné stromy, které jsem si ochočila, nebo oni mě, a nestihla se s nima rozloučit. Krásná, krásná, krásná skála nad vodou. Prosmátá noc na parkovišti pod nekonečnem hvězd, tarzanova koupelna s valounky zlata a mrtvou, ale i tak uplavanou večeří a spousta nových skvělých receptů na lidské maso, moje nehladovost a překvapení, jak dlouho si jde rozumět s lidmi, ikdyž se vidí každý den. A Chrudimské potkávání hodných lidí a dobrých bramborových noků a krásných loutek, přivítání bublinkové a spousta dalších milých věcí i lidí, jenže taky moje myšlenky a moje problémy a extrémy...

...Potřeba se vykřičet a vytancovat a vyvztekat a můj úžas nad tím, že můžu. Noční ponocování na stromě s hudbou a sama se sebou a minutu na to smích a zpěv a krása všech těch úsměvů kolem...

...A mám vás ráda. Krleš a kuřokachničkám slávu...

Z kresleného Japonska až do srdce.

16. srpna 2009 v 11:58 | Jadýrková |  Skřipky a písmenka
...Zdají se mi sny o odcházení, odjíždění, mizení... Ať už ve vlaku na posledním sedadle posledního vagonu, nebo na slonu do Afriky, mizení se tedy stalo součástí i snů, nejen žití.

...Ještě včera mě zneklidňovala moje nervozita, když jsem někde měla zůstat víc než dva dny. Ještě včera toulavá... Jenže vším tím touláním, kterým mi začaly prázdniny, v polovině srpna je to celkem ironie, tak tím se táhla nejistota. Ne taková ta "má-nemá mě rád" co připravuje kopretiny o okvětní lístky, to ta životní, kdy člověk občas neví co je, kdy je... s kým je a cotovlastně včera večer pil... Kromě těch posledních dvou na mě nejistota dolehla dokonale. A tváří v tvář mým moudrům vyhrávala nejistota. Ale, navzdory nejistotě, nebyly to špatné dny, zintimnila jsem moje soužití se psem, nasytila jsem se západem i východem (severem i jihem) sluncí nechala se umýt ráno rosou a přiznala jsem si svůj strach. A noci s hvězdnou oblohou nademnou byly vskutku nezapomenutelné, i ráno do kterého jsem se vzbudila oslintána neznámým psem se kterým můj psík uzavřel nečekané přátelství a který nás doprovázel celý den a poslouchal na slovo. A všebarevné víno s milými lidmi , hvězdy třicet metrů nad zemí na střeše gymnázia a pak taky tolik potřebná samota a mlčení..

A dnešním probuzením se to do mě všechno propadlo. Osm nohou pod peřinou a úsměvy hned po ránu, placky se sýrem co chutnaly jak cukroví a já najednou už nemusím být sama, není to nutnost. A tak se dnes vydám zpívat na skálu Plíhala s Nohavicou a ať se pánové klidně otáčejí v posteli celou noc, já si upeču svoje jablko v popelu a možná budu jadýrka cvrnkat ze skály až do řeky...

Zmizíková

3. srpna 2009 v 12:35 | Jihlavský porcelán |  Skřipky a písmenka
Grrrrm, je toho na mě moc, moc a moc, sbírám zkušenosti, které nikdy nevyužiju a ztrácím u toho sebe samu. Uvědomila jsem si to, což je jen začátek...

Včera jsem šla na ranní procházku, ke křížku, minulý rok jsem tam chodila pravidelně na východy slunce, včera už bylo slunce vysoko, ale i tak jsem se tam cítila nejlíp z celého dne, sama, bez lidí, nemusela se přetvařovat, nemusela mít masky, nemusela se "chovat" ať už jako dítě nebo jako dospělá, nebo bláznivě, nebo pohoršeně, nebo šťastně, nebo volnomyšlenkářsky... Ba ani smutně jsem se chovat nemusela, ani křehce, ani silně, byla jsem prostě já a bílozlaté obilí a modrá obloha a slunce a cesta do dáli a mě došlo, že potřebuju zmizet ze světa a pokud možno co nejvíc nečekaně...

Mizím... Nejdřív na chatu a až se udělá hezky, zmizím nadobro někde v České Republice. Každodennost mého života mi nesvědčí. Pořád ty samé myšlenky, pořád to samé myšlení a kolotoče s labutěma... Mám v sobě pocit, že nesmím nikomu ublížit a tak popírám samu sebe. Týká se to teď mého Jihlavského okolí. V praxi to funguje tak, že ačkoliv bych potřebovala být sama, dělám ocáska střídavě lidem, kteří potřebují mít svůj přístav, ikdyž se o něj nestarají. A já se potřebuju poznat. A protože spontánnost (kdysi mi řekli, že se tam nepíše L, což mě trochu zklamalo) vyřeší mnohé, jdu se balit, děti a odjíždím vstříct nebezpečí, které hrozí mladé dívce v lesích. A že nemám trasu ani peníze na dopravu? Spontánnost to vyřeší, doufám. A zatím se jen bojím, že to nezvládnu zrealizovat, přeci jen by se mi cestovalo lépe s někým, ale to by nesplnilo účel, protože lidé, se kterými můžu mlčet čas nemají, nebo zmizeli ze světa stejně jako se chystám zmizet já. Tak tedy, carpe jugulum a sláva spontánním rozhodnutím...

Převozník

1. srpna 2009 v 9:09 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Každý den vstává s pocitem, že si nemůže dovolit, být křehká, že by jí to ani nešlo, neslušelo, že by to nepoznali, že by neutěšili. Vlastně nechce, aby se kolem ní sbíhali lidi a utěšovali by to v ní, co stejně utěšit nejde, jen by si přála tu svobodu a vědomí, že může být z porcelánu.
...A přitom, když brečí, má červený nos a bolí ji oči a stejně to nikam nevede... Tak jenom zase skousne ret a je tu, silná.

...A jednou za čas se ztratí. Les, křik, tma, nehty v kůře stromu, vzpomínky a skála, skála, skála...

Vyvolává v sobě svoje tmavá místa. A snaží se je přijmout, netahat je za sebou na vodítku. Snaží se být i slzami, i nenávistí, i závistí, žárlením, i kousavými poznámkami, co si myslí nezávisle na svém já. A cítí se ucelenou osobou, když se jí to daří.

Svět není tak pozitivní a krásné místo, jak jsem si namlouvala v mém vlastní kurzu pozitivního myšlení. Jediné co se s tím dá dělat, milovat ho. Kromě toho je v něm spousta krásných momentů, zážitků, které by se bez světa samotného nestaly. Západy slunce za mrakama, noční bílá obloha, vítr, který člověka naplňuje, bouřka, bouřky, všechny bouřky světa...

Jdu se znovu zahrabat do peřin, abych si prožila svoji čtrnáctou hodinu spánku...
Je třeba, aby člověk žil, protože možná na konci života pochopí, že vše v jeho životě mělo smysl a své místo.
...A možná, že se z něj stane bezvěký, veselý převozník s vrásčitým obličejem a zářícíma očima.