Červenec 2009

Slunce

27. července 2009 v 16:34 | Rozzuřená |  Skřipky a písmenka
30. Dost let na to, aby člověk věděl, jak se chovat ke zvířatům, zvlášť k těm svým, zvlášť k tak chytrým a krásným, jako jsou potkani. Dost let na to, aby netrápil svá zvířata hlady, dost let na to, aby ušel dvacet metrů do obchodu pro kvalitní krmení, dost let na to, aby nenechal místo zrní potkanům nutelu. A mimochodem i dost let na to, aby aspoň spodní prádlo, použité, uklidil tam, kam patří. Dost let na to, aby vynesl odpaďák, dost let na to, aby mu došlo, že z potkanů domácích se stanou potkani popelnicoví, když nemají jídlo a koš je nevynesen, dost let na to, aby nenechal potkánky bez dozoru vypuštěné po bytě, jeden z potkanů má díky tomu mrtvičku, překousal drát od počítače, který zůstal zapnutý! Rozzuřena! A bezmocná. Takže koupila zrní, odpaďák vynesla a zvířata zavřela.

... Aneb, dostala jsem na hlídání byt a potkany. Názor na kdysi tak obdivovaného dostává rudý nádech zlosti!

Noční klení!!!

25. července 2009 v 23:05 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Asi zůstanu věrna sama sobě.. Klepou se mi kolena, objevila jsem na svých nohách něco jako modřiny, jen víc rozmělněny a nebolící a můj osobní hypochondr se ozval. Taky poslouchám víc než jindy víc než rozmanitou hudbu a nechávám se odnášet do indiánska. S copánkama slepenýma voskem ze svíčky, co kreslila stíny po kytarách. A hlasivky se napínaly a praskaly a smály se a zpívaly... A rezonovaly spolu s mojí myslí, vracela jsem se do víru hudby a houslí a sladkých tónů kytary. Srdce bušilo stejně jako "velmi rozvedený Haji" do bubnů a nebyl žádný sníh, jen pár kapek z oblohy a kdo ví, zda to byla obyčejná průhledná voda, možná někdo nademnou zabrečel, pro mě? Za mě?
A sedmiletý smích, který trumfnul i smích šílené tety Hanky.
Hanky jsou vůbec zvláštní druh lidí, jednu jsem poznala v Ostravě. Ikdyž stejně jako já je z Jihlavy, je zvláštní a moudrá, připomíná mi mě, svojí zmateností, svým strachem, svým bláznivým duševnem a bláznivým tancem, svojí lítostí ze smíchu ostatních. Jen má hnědé oči...

Na chvilku jsem zešílela. A zešílela bych znovu a znovu a znovu...

Třesu se vůní a tichem a křikem. Mystéria stínů v mé čajové konvičce mě láká k mým morkům z kostí...
A zpívám si, houpám se, lekám se z chrastění klíčů na chodbě. A chytám mouchy do malých klecí mých dlaní.
A když uletí, cítím vítěžství.
Svíčka zhasla a já plácám. Se. V něčem. V ničem. Ve všem. A slovama si tvořím svůj vlastní svět, kam utíkám, když nespím.

V pět hodin ráno vychází slunce, chvilku vypadá, že se utopí v Jihlavě, v mlze a ve mně a pak se vzchopí a já musím jít dál se sluncem v zádech do práce. Už týden mlčím. A mlčím ikdyž mluvím. Ač to zní smyslně nesmyslně. Přemýšlím, proč čekám celý den až se stane nocí. Přemýšlím, proč čekám, až se noc stane dnem. Přemýšlím, proč na všechno čekám, proč to neprožívám. Proč se bojím.

...A uvědomila jsem si, jak jsme všichni hrozně stejní, jak prožíváme všechno to obvyklé, všechno to, proč vlastně žijeme tak zmateně jak žijeme. A že to nechceme změnit, sílu máme, jen prostě nechceme, není to strach, nevím co to je, zarputilá snaha udržet si všechny ty iluze, co jsme si pracně prožili. Všechno to svinstvo, kterým jsme si zaplácali prázdná místa v sobě. Hlavně nikdy nezačít znovu, mohlo by to bolet, pozor na to. Hlavně neříkat nic moc jednoznačně, abysme měli nad čím celý den přemýšlet, kvůli čemu se tvářit smutně a dívat se do zrcadla na svoje slzy. Sadomasochizmus, skupinová úchylka...

Sakra, kvůli vlastnímu pocitu uspokojení podporovat sračky ostatních? Proč? Kvůli vlastním sračkám, aby se nemusel prošťouchávat septik, aby se mohl utěšeně naplňovat dál, bezedný septik našeho života? Sakra sakra sakra už! Dělat s tím něco! Pustit si Nirvanu a aspoň to všechno vykřičet! Vyvykřičníkovat! Nemluvit a soustředit myšlenky, vrátit si svobodu slova, svobodu života, svobodu nesmyslnosti.

Šesté patro

21. července 2009 v 15:44 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Prstem si lechtám obočí, přemýšleje o životě a událostech posledních dnů...

O dnech plných šnorchlů, životů ve skleničkách, pokliček, tří ufonů z Lulánek, 17 kg melounů, ostrosti i něžnosti, dusna i lijáků, probděných nocí, spousty přesnídávek, úsměvů, škrabkání, slz, objetí i obětí a příslibů dokonalosti života co máme všichni před sebou.

...A abych nezapomněla, taky oleje, oleje a oleje...

...A taky o tom, jak moc a moc mám tu moji drahou smečku ráda...

Mírumilovno

14. července 2009 v 21:55 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...A pak byla na svém prvním opravdu velkém festivalu. V Ostravě. V neděli pozdě v noci/v pondělí brzo ráno zjistila, že Ostrava ač větší než Jihlava je mrtvějším místem než Bítovčice na konci kulatého světa. Od čtvrtka žila hudbou. Bylo jí líto, že zapomíná dojmy, zvuky a tóny jedné skupiny kvuli těm dalším a nenáhodou se měla nejlíp, když od všech utekla a byla sama v "davu plném lidí". A nejlíp jí bylo, když nevěděla co dělá, když si vytancovala svůj vlastní kruh, když mávala rukama a házela vlasama, nechtělo se jí mluvit a tak poslouchala a dívala se...

...A pak jí bylo líto, že ji víc chápali ti, co ji nikdy neviděli...

...A pak si sedla pod lípu, nechala se pohladit posledním letním paprskem a obměkčena sametovým hlasem kytary, uzavřela sama se sebou mír...

...A pak si koupila svůj vlastní mastný a slaný bramborák...

...A pak, pozdě v noci/brzo ráno brečela do spacáku pod širou oblohou, obutá, oblečená, třesoucí se zimou, potichu, aby nerušila hudbu, co v ní doznívala z těch festivalových večerů...

...A teď, konečně ointernetována nevědouc, co má na té technické vymoženosti pohledávat, odjela na chatu za rodinou a grilovaným cerelem a dobře udělala, rodina se rozšířila o prarodiče a dva malé bratrance. A zatímco se líně rozvalovala v nafukovacím bazénu se slamákem zaraženým do čela, bylo jí velice příjemně, nemyslela, netrápila se, užívala si kudrnatých mraků a rudé loupající se kůže...

...A tak se rozhodla, že si svůj život užije...
A taky, že si koupí opalovací krém.

Dušochaos

13. července 2009 v 19:12 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Nevědět, nevědět, nevědět. Já nevědět. Nic nevědět.
...Možná neprospanou nocí daleko v Ostravě, možná neustálou hudbou v těle, možná tesco tatrankama, nějak se ve mně usazuje všechno to, co jsem prožila ve zlomovém červnu...

...Vítr, déšť, slunce, skála, kdesi v noci sama, bez sebe i v sobě sama, smutek, smutek, smutek a smuteční hostina s pu erhem, chaos, chaos, chaos a pak samota v davu plném lidí s hudbou přestárlého hyppí pána v uších a duši a pak jen hudba, hudba, hudba, smutek a neschopnost zapojit se mezi ostatní lidi popíjející i jinak omámené, sama v jiné realitě, možná na jupiterském měsíci co se mu říká Titan, mluvící titanštinou, divnotaje hluboko v sobě, útržky večera vytanou...

A přitom je mi dobře, jen jsem zmatená životem, který mi takřka nutí zážitky, které nechápu, ale přesto jsem jich plná až po uši, nad uši, nad hlavu...