Květen 2009

Květencové mezery

27. května 2009 v 12:31 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Ironie je, když bazalka začne růst a košatět týden před koncem pobytu na koleji...
Krása je, když se člověk srkz sklo dívá bouřkou do dálky...
Dokonalost je, když se člověk sám bouřkou cítí...
Stárnutí je, když člověku přestanou růst nohy...

Je mi báječno, prokousávám se hromadami skript a na učení si nechávám vždycky jen dva dny před zkouškou.
...Poslední dobou v noci nespím. Poslouchám dýchání. Občas i některá spolubydlící zachrápne a já se musím sama pro sebe smát. Poslouchám taky svoje srdce, když se snažím rozluštit bílé obrazce na bílé zdi. Ono si šepotá jako noční můra, kterých je tu všude plno.

...Narážejí pořád a pořád do lampičky, až si spálí křídla... Paralela?
Kdo vám tak zcuchal zrzavé vlasy? Vítr... Chodím oblečená ale nejradši bych chodila nahá i se svým barokem.

Nad ránem cítím se opilá zpěvem ptáků v betonové džungli sídliště, je mi zvláštně, uvědomovat si, že můj svět je odlišný od světa ostatních, že zažívám unikátní vteřiny života, unikátní bolesti, unikátní radosti, unikátní životní lenost...

Mám svůj život ráda i s mezerama.
Bráška nám dospěl. Je dospělý. Chudák... Jsem zklamaná. Asi. Byl pro mě vždycky vzor ve své zdánlivé nedospělosti, nespolehlivosti, věčném dětství.

Musím tu tíhu černé ovce rodiny a věčného dítěte táhnout sama. S úsměvem řečeno, se smíchem prožíváno. A někdy vážně oplakáváno, kusy ztracených dětství...

Mám ráda.

Lalůčkovitost dopolední

19. května 2009 v 10:47 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
... A listy padají do řeky, v hlavě se přelévá hudba, po nitkách citů a pocitů...

Mám chuť zpívat a padat a provokovat.
Rozbila se mi konvička... Ale střepy z keramiky nepřináší štěstí.
... Mám neslano nemastno v životě.
Bouřila ve mě bouřka a vítr mi zaplétal vlasy, bylo krásně.

Ztrácím se sama v sobě, ale to nevadí, že?
Mám svoje ušní lalůčky a to mi stačí.

Černobílá

6. května 2009 v 12:49 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Nestíhám nestačím, nestihnu to... ale svačím stejně pořád pětkrát denně...

Dosedá na mě předzkouškové období a seminární práce opět nenapsány, úkoly sháněny na poslední chvíli a chuť všechny papíry někam zahodit a jet někam hodně, hodně daleko.
Starým vlakem po starých kolejích se starými kamarády nebo jen se svou starou duší se starými vzpomínkami a starými láskami dávno oplakanými...
Poslední dobou hraju na flétnu, snažím se tím něco přivolat. A ani už sama nevím co. Píšu dlouhé dopisy a trvá mi, než je odešlu.

Ale pořád se mám krásně, doma, když na mě sedla samota a zamotala se mi do vlasů, zavrtala jsem se do peřin a všude kolem sebe jsem posadila fotky z minula, které jsem nezažila. Černobílé fotky minulosti, černobílé fotky mojí mamky mladší než jsem já teď, černobílé fotky mě samé v době dětství, které si nepamatuju, bylo mi něžně a melancholicky, rozlila jsem si čaj do peřin, ale bylo mi dobře v mé noční samotě...