S pestrým exotickým nosem

12. února 2009 v 18:26 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Jsem zpestření. Marťan, co nepatří do normálního života lidí. Usmívám se, ono to totiž není smutné. Jenom jsem se nikdy neuměla otevřít, kamarádit, důvěřovat hned od úplné cizoty lidí, ochranné mimikry klaunosvkého nosu mi umožňují držet si odstup. Občas mě to mrzí, že stojím o kus dál, že mě sice mají rádi, ale jaksi jsem pro ně opravdu jenom zpestření dne, něco neobvyklého, exotické zvíře s neuvěřitelným smíchem, s dobrotivou tváří.

... Pořád stejná...
Když vycházím se zajíkavým hlasitým smíchem, rudou tváří a s písní na rtech z čajovny, dostane se mi schovívavého úsměvu blazeovaného aristokrata, co pro mě kdysi tolik znamenal. A já se ponižovala, zpestřovala jsem dny s onou šaškovskou uctivostí. Odfrkla bych si, zhnusena svou minulostí, ale neumím to a není to potřeba, jenom občas ještě vyplave kus hořkosti na mé osobní řece Ankh- Morporku. Není lehké zbavit se vlastního červeného nosu.

Ale naštěstí nežiju jen jeden život, měsíc a půl po oné době zamýšlení se nad vlastním životem se o totéž pokouším i já. Rok mě změnil skoro víc, než těch zbývajících devatenáct. Už vím proč občas nemluvím, už vím, že se směju z celého srdce, protože jsem veselý člověk, že pláču, protože jsem zároveň i člověk smutný a že tohle všechno chápe zrovna tolik lidí, abych za to mohla děkovat všem Bohům a Bohyním.

A dneska jsem dostala nabídku od fotografa, zaujaly ( Maki, zaujaly, ano:D ) ho mé vlasy, smála jsem se té bláznivině jako blázen, jako já.

Vzpomínala jsem dneska na všechny pěkné, milé, krásné chvíle. A je jich opravdu hodně, myslím, že dneska nepůjdu spát, vychutnám si jeden dlouhý, pomalý Pu Erh, domaluju oranžovou chrysantému na košili a možná se štěstím rozpustím, až si uvědomím, jak moc miluju život a ty, kteří ho se mnou žijou... Pu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel (kreperat) pavel (kreperat) | Web | 12. února 2009 v 19:56 | Reagovat

a víš, že já taky ne, už pár let, v celé naší rodině, ale i řezník Dvořák dovedl skládat hudební básně... :) ale ne je to jen úsměvná fikce, ten řezník ne-existuje... dík za koment, od dnešního dne měním jméno : jen pavel :)

2 Nutriční hodnota Nutriční hodnota | 13. února 2009 v 10:31 | Reagovat

To je úžasné! S tím fotografem a vzpomínáním na krásné chvíle, vědění, proč je člověk, jaký je.

S tou neschopností důvěřovat a otevřít se všem lidem od začátku, to máme stejné. Jenže já se v takovém případě spíše stahuju do sebe a jsem nesvá, takže ty jsi na tom se svým bláznivým šaškovstvím přece jen o něco líp :)

3 Dax Dax | Web | 13. února 2009 v 21:16 | Reagovat

Znám pocit osamělosti, kdy jediné, co se jeví pravdivé, je vzdálenost ostatních lidí. Ale když jsem to prožil, přišlo zjištění, že vědomí té vzdálenosti, která je reálná a skutečná, je osvobozující. Jako jsem já vzdálen od druhých, druzí jsou vzdálení ode mne. Překonávání vzdálenosti záleží jen na nás...

4 phoenix phoenix | E-mail | Web | 14. února 2009 v 23:15 | Reagovat

na to lze říct jediné, ...

život je.

5 pavel pavel | Web | 15. února 2009 v 1:41 | Reagovat

nakonec člověk je vždycky sám, jen sám se sebou, i když má blízké a přátele, až do poslední minuty,  i v smrti... nikdo to za tebe nevezme...

6 Téé Téé | Web | 15. února 2009 v 12:25 | Reagovat

Taky mám,červenej klaunskej nos...

Klapou mi boty,ty velký...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama