Únor 2009

Neživot

17. února 2009 v 15:54 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Když jsem si včera vyndala luštěninu z očí a upřela jsem krátkozraký pohled ke stropu a ještě dál, na hvězdy skryté za světelným smogem města Jihlavy, zatímco se mi nohy dole v posteli kroutily chladem a krk mě pálil horečkou, připadala jsem si přesně jak z Coelhova Ďábla a slečny Chantal.
A nechápu to ani já.
...A pak jsem se vyštrachala na nohy abych zahnala ty zvláštní pocity docela obyčejným paralenem.

Sny o cestě do Francie, sny o Tibetu se rozplývají ve strachu, že je můžu uskutečnit. Nenáhodná setkání s lidmi, pro které to není nereálná myšlenka jako pro mě. Dokonce se mnou už počítají. Cesta do Tibetu je reálná! Vrátila bych se změněná, proměněná, prohloubená. To radši pozorovatel spřádá plány o letní práci v DM, alespoň si vydělám na rozmařilý život vysokoškoláka...

Nezávislý pozorovatel žití. Padne to jak koláč na prdel. I s tím mlasknutím. Do svého života se obleču jen když se dostanu mezi mé milované. Když jsem v úterý odjížděla z Prahy, pozorovala jsem kapičky na skle a poslouchala jsem tóny, které vydávaly životy lidí kolem mě. Intenzivní štěstí to bylo, všechny ty zážitky, podoby lidí, úsměvy, pochopení, slilo se to do mě a vytvořilo to něco až bolestně krásného. Ten život co ve mně byl... Ale vrátila jsem se do role pozorovatele, vlastně hned jak jsem otevřela dveře a uslyšela rodiče.

Nevím co s tím a nevím jak to napsat. Pokračuju jenom proto, že vím, že to aspoň z části pochopíte. Dějí se věci, žiju, žiju v čajovně... A rozdávám rady. Je to ironie.
Diana, člověk, kterého si velice vážím za její hledání, za to, že Žije, hledá cestu. Po týdnu stráveném na Hare Krishna dvoře se mnou probírala svoje hledání různých verzí Boha, ať už toho křesťanskou církví uznávaného, nebo Krishnu, Magii, Lásku, Přírodu. Zabředly jsme do celonočního rozhovoru. A já, ze svého nezávislého postu pozorovatele jsem si od ní vysloužila obdiv za svoje názory. Prý mám v sobě pravdu...
Jenže pravdu neposkvrněnou hledáním, pravdu, kterou nežiju, o kterou se nezajímám. Jako kdyby to pro mě nic neznamenalo, ani se nedivím tomu, nepozastavuju se nad tím, že znám spoustu věcí aniž bych je pracně nacházela na cestě životem. Nedokážu se o svůj život dostatečně zajímat, zůstávám dál jen pozorovatelem.
A já nevím, co mám dělat. Trápí to tu část mého já, která se občas ještě do toho života nasouká a zažije ten zvláštní pocit štěstí, když odjedu žít do Prahy, děsí mě pocit nežitého života. O to víc, že ho poznávám i ve svých rodičích...

Víc toho neumím napsat, nevím, jak jinak vysvětlit to, co se ve mě děje...

S pestrým exotickým nosem

12. února 2009 v 18:26 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Jsem zpestření. Marťan, co nepatří do normálního života lidí. Usmívám se, ono to totiž není smutné. Jenom jsem se nikdy neuměla otevřít, kamarádit, důvěřovat hned od úplné cizoty lidí, ochranné mimikry klaunosvkého nosu mi umožňují držet si odstup. Občas mě to mrzí, že stojím o kus dál, že mě sice mají rádi, ale jaksi jsem pro ně opravdu jenom zpestření dne, něco neobvyklého, exotické zvíře s neuvěřitelným smíchem, s dobrotivou tváří.

... Pořád stejná...
Když vycházím se zajíkavým hlasitým smíchem, rudou tváří a s písní na rtech z čajovny, dostane se mi schovívavého úsměvu blazeovaného aristokrata, co pro mě kdysi tolik znamenal. A já se ponižovala, zpestřovala jsem dny s onou šaškovskou uctivostí. Odfrkla bych si, zhnusena svou minulostí, ale neumím to a není to potřeba, jenom občas ještě vyplave kus hořkosti na mé osobní řece Ankh- Morporku. Není lehké zbavit se vlastního červeného nosu.

Ale naštěstí nežiju jen jeden život, měsíc a půl po oné době zamýšlení se nad vlastním životem se o totéž pokouším i já. Rok mě změnil skoro víc, než těch zbývajících devatenáct. Už vím proč občas nemluvím, už vím, že se směju z celého srdce, protože jsem veselý člověk, že pláču, protože jsem zároveň i člověk smutný a že tohle všechno chápe zrovna tolik lidí, abych za to mohla děkovat všem Bohům a Bohyním.

A dneska jsem dostala nabídku od fotografa, zaujaly ( Maki, zaujaly, ano:D ) ho mé vlasy, smála jsem se té bláznivině jako blázen, jako já.

Vzpomínala jsem dneska na všechny pěkné, milé, krásné chvíle. A je jich opravdu hodně, myslím, že dneska nepůjdu spát, vychutnám si jeden dlouhý, pomalý Pu Erh, domaluju oranžovou chrysantému na košili a možná se štěstím rozpustím, až si uvědomím, jak moc miluju život a ty, kteří ho se mnou žijou... Pu.

Pozvracela sestru!

1. února 2009 v 10:54 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Chtěla bych poznat toho, kdo za mě přemýšlí v noci, protože v noci chápu celej svět, zvlášť, když musím ležet na zádech a stýskat si na bolest zad. To pak se ze mě stává ironickej vševěd věštící z vrzavé symfonie mé kostry.

Byla jsem v nemocnici. Pět dní. Za pět dní jsem poznala do hloubky obě mé spoluležící, je to zvláštní, být v kuse 24 hodin denně s dámami nad padesát, které obě absolvovaly rakovinu prsu. Tolik životu jako v těch dvou ve mě snad bylo jenom párkrát. Žasla jsem. Doslova. S očima dokořán jsem hltala jejich "životní příběhy". A rozdílné cesty, kterými se vydaly a pak, když se vydáme všechny zase někam domů, už se nikdy neuvidíme a proto jsme mluvily, jako bysme zbytek života měly mlčet. Osvěžující to bylo.

Oddech od všech myšlenek, co se dostavují, když už člověk neví co s nežitým životem. Půjdu se dneska projít do čajovny. A těším se, že mi bude zima, těším se, že se budu šourat ulicí, že budu odolávat své fóbii z protichodců a jejich očí. Koupím si Pu Erh, nebo možná Železnou bohyni a v noci, až se probdím k půlnoci, připiju na život dámám v županu a na jejich poselsví, které mi chtě nechtě předaly. Nebudu se trápit, budu žít.