Listopad 2008

Pohoří za očima

26. listopadu 2008 v 18:30 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Zklidnění... Tak mi te'd je. Mám ráda svou bolest hlavy. Nutí mě zamýšlet se nad uplynulým dnem. Co jsem zažila, co jsem si představovala, že zažiju a shrnutí, že svět kolem je krásný i s vločkama za krkem. Sny teď střídají nohy na zemi. Sny co lítají za moře na Irské pláže, za vůní vřesu pod zrychlená oblaka se zrychleným dechem od trémy. Návraty domů bývají pak těžké, s rýmou a s vřesovou větvičkou v dlaních. Mají pravdu, když říkají, "počkej až bude tma, počkej na světlo hvězd a na pátou světovou stranu." Jsou tu lidé, kteří chodívají v tu správnou chvíli, aby mě stáhli zase dolů mezi rozkvetlé stromy a k čokoládovým bonbonům, potkávám je běžně na ulici, lesknou se jim oči a koutky úst se zvedají nahoru k červeným nosům od rýmy.

Byla jsem dnes v čajovně... I v Budějicích už mám svoji domácí čajovnu, je tam kamarád z Jihlavy. Připomíná mi to domov....
...Všimněte si, každá konvička voní jinak. A vůbec to není čajem...

Přes moře

22. listopadu 2008 v 22:21 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Samota nekončí, když zavřeš dveře bytu. Neseš si ji s sebou i do krásna vloček, dokonce i mezi přátelské obejmutí a teplo čajovny. Když si odkládáš šálu, hřeješ si na prsou jako hada tu tvoji samotu. Pěstuješ si ji v sobě pod skleníkem srdce a přidáváš ji do řádků psaných láskou. A tak za svoji lásku sklízíš jen tu samotu a bolest z dalšího zklamávání. I když slova putují až přes moře, ty jim věříš. A bolí tě samota, co z nich na tebe kouká. Bavíš sama sebe svou mírnou povahou a naivitou. Bavíš se citem, co vkládáš do písmenek letících přes moře, bavíš se tím, že se ti vrací jen posměváčkovy věty o tom, že jsi zase sama. Posloucháš hudbu a brečíš si do duše a zároveň se ironicky bavíš zase další neláskou. Utišíš se. Stejně jako vločky, které ti za krk navál vítr, i v tobě roztaje studeno, budeš zase snít další sen o princi na bílém koni. Oči si vykoukáš a tváře ti ozdobí ruměnec. A nakonec jednou najdeš lásku. Jednou se ti ta láska vrátí, až ji nebudeš žádat od nesprávných lidí, vrátí se ti, až budeš konečně milovat sebe samu, až odložíš smuteční závoj samoty a usměješ se na svět vloček a nenecháš si vychladnout čaj. Vím to, protože jsem tebou...

Lunární cesta

17. listopadu 2008 v 19:16 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Všechno se mi v hlavě zrychluje. Listopad, prosinec, leden, únor. Hledám ve svých, horečkou zarudlých očích city a v černých, barokně oblých panenkách vidím jen zmatek, nestálost. Stesk. Stesk co svírá a hned roztahuje duši jak na pérkách, stejně jako zvuk trubky a veselí tam, kde se nedá dýchat. Nevím proč, ale vzpomínám si na bezvýznamné cesty po bezvýznamných ulicích za bezvýznamných večerů. Sama nebo s lidmi, vždycky to končí hlubokou samotou a bázní. Nebo posvátnou úctou před Lunou. Takové večery začínají významnými úsměvy, které nechci vidět. A ty se mi pak vybavují zrovna dneska, když je dospělost ještě daleko a barokní panenky v mých očích se lesknou horečkou a tísní, která, protože neví kudy kam, usazuje se mi na prstech a ty se pak třesou jako osika za bezvětří. Tak drobounce a jakoby zevnitř. A mě je úzko. Úzko bez důvodu.

Už tolikrát se mi chtělo ujet a změnit cestu. A tentokrát vím, kam bych ujela. I třeba jen proto, abych se přesvědčila, že to není moje cesta.

Občas jdeme cestou jen proto, abysme se přesvědčili, že není pro nás.

Zase jednou mě pohltila písmenka. Brida od Coelha. Po čtyřech hodinách horečnatého čtení jsem dorazila na poslední stránku. A po hodině jsem začala číst znovu od začátku, protože některé věci člověk vstřebá až po několikáté. A znovu jsem si uvědomila, kolik neviditelného tu je mezi námi. Teď myslím propojení mezi lidmi, které by mě ani nenapadlo.

...Však poznali jsme se po dávném znamení, po malé jizvě na levém rameni...

Pražské povstání prznitelů

3. listopadu 2008 v 19:43 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Ach...

Ani několik dní po se pocity neuklidňují a já z nich pořád čerpám skvělou náladu. A přišla jsem na několik základních a životních pravd, jako že Horkata jsou rajčný a drbkání v kruhu výtečné a nejde bez něj žít. To i Pu Er zřejmě zaměněný za Pur dostává jiný a krásný rozměr, když všude kolem jsou lidé, které mám tak tak tak tak tak tak tak tak ráda. Chnííí...

Ach...

Praha v mlze mě báječně rozveselila a naplnila doslova udrbaným blahem a jenom mě mrzí, že si nepamatuju to úžasné a pohoršující označení našeho setkání drbačů. Bylo to božácký...

A vážně vás mám moc ráda. A a a tak.