Říjen 2008

Monolog

25. října 2008 v 23:59 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Vždycky, když si pouštím noc k sobě pod kabát, mám pocit studu. Studu, že jsem zapomněla na něco tak starobylého. Studu nad maličkostmi, které nemusí být součástí mého života, které nepotřebuju jako symboly žití. Když si vyberu svoji noc, jednu z miliónů nocí, odcházím vstříc spánku na pár hodin vyléčena.

A pak, když si k sobě pod čepici pustím pár paprsků, vzpomínám zase na slunce, na vesmír a na to, jak jsme všichni jediným. A odcházím poustevničit na břeh řeky vyléčena do doby, kdy se mi zase rozostří pohled a skutečno mi splyne v celek s představami.

Jsem unavená hudbou, která podle mě hudbou není, mé vlasy hasnou kouřem a srdce pláče nad tím, že festivalová čajovna, na kterou jsem se tak těšila a ve které jsem pracovala, je umístěna ve velikém stanu hned vedle výčepu piva a vedle párků.

Začínám si všímat lidí kolem sebe. Herců všedních dnů, jak si každý hraje ten svůj kus, svoji postavu, svůj charakter, vyrábí si vlastní kostýmy a píše vlastní scénáře podle kterých nechtějí hrát herci, které si sám obsadil. Jak střídavě pohasínají a zase planou žárem lidské duše. A hrajou mi k tomu píšťaly a smyčce mistra Glasse. A mě je z toho. Klidno.

Ozývají se mi v hlavě hlasy myšlenek. Dřív myšlenky jen klidně proplynuly, teď na mě křičí. Vedu si dialogy se svými myšlenkami, se svým já. A zjišťuju, že je vnímavější, má víc času podívat se na všechno z výšky projít se rozhodnutími a pak na mě zakřičet odpověď, zakřičet, protože neposlouchám. A když se zastavím, sednu si na zem a poslouchám, šeptá mi moje já nežný věty o mě a o všem kolem.

Jsou zvláštní tyhle noci, když si je vyberu a uvěřím jim.

Barvy stáří

16. října 2008 v 14:28 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Jak odpovědět tomu co se ve mě děje? Když se procházím podzimní cestou, zavátými schody a kolem mě padají zlaté listy, kroky zní najednou hlasitě, jak se tak rousám zavátou listovou cestou, kterou už dávno znám, ikdyž jsem po ní nikdy nešla. Vzpomínky z minula, které nebylo. Ulice, ve které je místo, kde jsem dřív byla doma, ikdyž dům vidím poprvé. Krása samotářství na břehu řeky, kde se můžu tak jako dřív zádama opírat o břízu a oči nechat odpočinout na řece poznamenané podzimem. Něco mě dovedlo do vzpomínek, na které si nevzpomínám. Mám chuť sednout si za klavír a jen tak neuměle se dotýkat klapkové šachovnice tónů, za oknem pozorovat barvy pozdního života a dýchat starý, vlhký vzduch domu s oprýskanou fasádou.

Lituju, že nemám fotoaparát. Je tu tolik krásných pohledů. A lidí samotářů, kteří sedí pod zlatým stromem ve zlatém listí a v oranžových svetrech s vlnitými vlasy. Jsou tu krásné mlhy s krásnými východy slunce ve kterém se dlouhé medové vlasy odrážejí jako most po kterém slunce samo stoupá na nebe. Pak jsou tu krásné kaštanové aleje a maličcí lidé, hledající malé, kulaté, hnědé amulety, které je budou chránit, staří lidé se sněhobílými vlasy a racci kroužící jim nad hlavou pro pár drobů z rohlíku.

Nevyjádřím slovy krásu, co se mi usadila na srdci..

V radosti snové

11. října 2008 v 1:45 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Konečně jednou ranní pohoda. S čajem a rajčetem jde všechno lépe. Jsem přeplněná krásou brzké ranní procházky mlhou. Prožívala jsem si svoji samotu a kráčela jsem líně středem bílé silnice, vzduch na mě útočil, jako by žil svým životem, jako by v sobě mlha chtěla rozpustit na bílo celou ulici. Nakonec mě ta bílá sychravá hmota obtekla a já jsem poslouchala tep silnice, nad tělem bílo a nad bílou nebe a nad nebem život.

Je mi dobře. Chtěla bych být taková, jaká jsem sama v mlze a v úsměvech do noci, aby mě ostatní znali, abych nemusela být sama sebou jen v nočních hodinách, kdy všichni zaměňují otevírání sebe za opilost, kdy nevěří na mlhu a na kaštany a krásu hledají až po pěti pivech. Kdyby tak šlo povědět všem, jak je mám ráda, kdyby tak šlo to udělat bez udivených pohledů ostatních, vychutnat si krásu a nemuset ostatní přesvědčovat o střízlivém stavu.

Nelíbí, nelíbí se mi náš krátkozraký svět. Jen málo se setkávám s lidmi, kteří obdivují krásu kapky na trávě, zvláštně zbarvený list nebo padající listí. Ještě míň lidí to řekne nahlas a skoro nikdo si nedovolí zůstat a chvíli pozorovat měnící se dokonalost.

Jo, a protože dokonalý okamžik existuje...