Září 2008

O bolesti

25. září 2008 v 16:25 | Mangrah |  Mindrák
Sílu kterou nemám... Sílu. Nemám. Neumím. Nechci ji teď najít, je mi tu dobře, v tom temném světě, bez čehokoliv co si namlouvám když je mi dobře. Bez všech myšlenek na dobro, na velkolepou lásku, na sílu myšlenky. Mám to v sobě, ale nechci to najít. Vědomě si nechávám ublížit, pořád znovu, přesně vím, kde je ta ruční brzda, která by to zastavila. A já si dřepím pěkně v melancholii a libuju si v tom, jak mě nemají rádi, jak mě nemilují, jak odjedu a oni, on na mě zapomene...
Umím si pomoct, vidím sama sebe jak se v tom všem plácám, jak se topím, ale jen tak trošku, abych měla čas vychutnat si, jak trpím. Není to hezká stránka mého já. A já teď nejsem ve stavu na tom cokoliv změnit. Nechci si připouštět, nechci uvěřit těm myšlenkám, o kterých vím, že by mi pomohly. Nechci se uzdravit, ikdyž o mě v době nemoci nikdo nepečuje.
Nechávám se, aby mě bolelo srdce. Nechávám se, abych z lásky udělala nelásku a nedokážu sama sobě zabránit. Skoro si připadám jen jako kousek mé mysli, který se pozoruje, ale je moc slabý, aby něco udělal.
Nebo si namlouvá, že je moc slabý. A zítra to bude dobré, zítra tady už bude zase jiná já, ta veselá. A nikdo nic nepozná a všichni budou šťastní. A všechno dobře dopadne... Jen, asi se to bude opakovat pořád častěji. Jen, bojím se, že toho kousku v mé mysli bude pořád míň.
Něco jako když postupně zapomínáte pro vášeň z vnitřní bolesti, kdo vlastně jste...

Sklovina

21. září 2008 v 3:16 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Přidám se s hudbou k článkům, je to totiž ta nejlepší cesta, jak vám sdělit, jak mi bylo a je...
Philip Glass
Je mi líp. Dýchám vzduch, sice prosycený městem, ale i tak je podzimní. A za tónů klavíru mám zase jasnou duši..
Napadlo mě, jsou lidé stejní, když je nevidíme? Skládáme se přece z odrazů, které zanecháme v lidech, to znamená, že nejsme jen jednou bytostí, že se rodíme ze všech náhodných setkání s ostatními lidmi, každý z nás zná jiné lidi ikdyž mají stejná jména. A tak pořád nevíme nic o lidech, kteří jsou nám blízcí, protože oni jsou jiní, když s nima nejsme. A tak objevujeme pořád nové lidi v těch našich starých známých a divíme se, jak se mohli tak změnit. Divíme se pocitům a emocím, o kterých nevíme, o kterých netušíme, že se mohou v tom určitém člověku prát, že někdo, kdo je pořád veselý může plakat. Že někdo ironický může být vlastně citlivý.
A že všichni milujeme...
To je to nejdůležitější, co si máme uvědomit. Všichni milujeme, jen to nevidíme dost jasně, jen si to nechceme připustit a v našem uspěchaném životě si nenajdeme čas tu velkolepou lásku projevit, zastavit se a otevřít se ostatním lidem. Ze strachu z bolesti se uzavíráme před světem a zadupáváme lásku už předem ze strachu, že by nemusela být opětována
Necháváme si otevřená zadní vrátka do nicoty. Ve světle hledáme tmu ze strachu ze slepoty. Zavíráme oči před hvězdama, chodíme jen po vyznačených cestách a kupujeme jen výrobky za nejnižší ceny. A život nám utíká pod rukama. Nevěříme v nic a v nikoho a budujeme si zámky z cukrové vaty, abysme pak skončili v hnoji lhostejnosti.
A stačí otevřít oči. I podruhé...

Ráno

14. září 2008 v 1:03 | Mangrah |  Mindrák
Brečet fakt nemá cenu... Ani to mlíko nebylo rozlitý, akorát květáková polívka se celkem vsákla do koberce, toť vše. Potřebovala bych implantaci. Čehokoliv, jen abych to už nebyla já... S myšlenkama na srdce. A se srdcem plným myšlenek. Z větší části smyšlenek, já vím. Chtělo by to zase ty dva týdny, ikdyž by byly drsný, ale jen pro ten týden bez myšlenek a bez srdce a bez lásky by to stálo za to. A vyspravila bych si svoje místečko uprostřed kapradí a rákosí a žalu. Nebo bych možná udělala krok navíc na skále. Minulý rok jsem na to neměla odvahu nebo jsem ještě měla dost rozumu, už je to vlastně rok. Je to vlastně sranda, že se tohle děje kvůli stejným lidem, kvůli tomu stejnému člověku, že mám chuť vyzkoušet zemskou přitažlivost zase kvůli stejným pocitům a naprosto stejným myšlenkám. Skoro mám chuť škrábat si tak dlouho myšlenku, dokud se pod těma bílýma čárkama po nehtech neobjeví krev. Nebo voda, co já vím co mi teď proudí v žilách. Možná víno, možná maté, možná bezmoc, možná láska a možná bezmoc z lásky...


Ach ach, mí milí, takto mě neznáte... Tak moc chci odjet... Někam za realitu...

Kdyby kdyby kdyby

13. září 2008 v 23:30 | Mangrah |  Mindrák
Kam se to chci procpat? Co si to chci nacpat do hlavy? Já jsem přece člověk ryze čajovnový a veselý a hravý. Na co ta přetvářka s vínem a vodkou? Proč se omlouvám lidem za můj nápad s pohádkovým večerem? Věděli, že tu budu pouštět pohádky a Jazz a vážnou hudbu a a a... Věděli, že tu nebude alkohol, že to myslím vážně. Nakonec můj vysněný pohádkový večer skončil naprostou a nehoráznou nudou. Nerada říkám kdyby. Protože kdyby není. Jenže tohle je ten případ, kdy se kdyby prostě musí použít. Kdybych nechala do svého pohádkového večera vkročit někoho jiného, bylo by to lépe. A míň slano na tvářích. Nemusela bych snášet unuděné pohledy...
Kdyby...
Ani moji květákovou polévku neocenili...
Kdyby...
Ani moje slané záviny...
Kdyby...
Ani Beatles na gramofonu...
Kdyby...
Ani maxipsa Fíka...
Achich...

Podzimní ach...

13. září 2008 v 10:56 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Už mě to zase chytá za srdce....
Z včerejší noční cesty z čajovny jsem si odnesla podzim...
A ta sychravost mě celou krásně prostoupila. Těším se na podzimové mlhy, těším se na krásné usínání přírody, tak krásně barevné. Těším se na zlaté vodopády listů a mírumilovnost šátků kolem krků a zmrzlé úsměvy v trolejbusech.
Na Spiklenectví lidí s brýlemi, když si se smíchem utírají mlhu z očí.
Podzim projasňuje duši, možná je to tou vůní, ale člověk je jakoby jemnější, myšlenky se tolik neperou o jeho duši jako v létě.
Je to čas zklidnění a velkého úklidu v lidech.
Podzim mi vždycky připomínal Paříž, krásná rozevlátost šátků a slunce v očích, oranžovější než kdy dřív. Je to přesně ten čas na podzimní hrnečky bucláčky. Čas na podzimní bábovky a ranní chlad a divokou radost z prvních květů zimy na oknech a z toho, že zima ještě nezvítězila, protože když zahřeju okenní tabulku, jsou ještě pořád vidět barvy v usínajících stromech...
Ach...

Džin v lahvi od rumu

7. září 2008 v 20:55 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Do hlavy mi prosakuje skrz uši slaná bolest smutku, tóny zmítají mým mozkem a já se zase jednou potápím. Pod hladinou hledám špunt, který by vypustil to moře smutku. Vždycky div neprasknu jak se snažím zadržet dech. Na spojovací drátky mého mozku kape slaná voda. Nebezpečně mi to jiskří v levém laloku mozkovém a já se houpu na vlnách vzteku a bezmoci.
Nic není na nic.
Jenže ve slanosti slz je najednou všechno rozmazáno. A těžko se řídit moudrými slovy, když nejsou vidět hvězdy. Potřebovala bych nějaké jasné oči, potřebovala bych nebát se. Potřebovala bych aspoň o špetku víc lásky kolem sebe. Víc polštářů, víc čokolády, víc něhy..
A míň slz, míň rodičů, míň strachu..
Vše co se děje, dobře se děje.
Kdyby byla aspoň vidět luna...

Teprve teď

7. září 2008 v 10:57 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Je pošmourno, je tu prázdno a mě sedá na víčka melancholie a zoufalství. Nemám ráda neděle.
V neděli nemají v čajovně otevřeno. A já bych tolik potřebovala nějaký horký čaj, krásnou hudbu a úsměv.
Vrací se mi rok, zpátky. Radůza šlape mi na paty, možná i na palce u nohou a já nemám důvod plakat. A o to víc mi tečou slzy. Proč máme strach? Proč máme strach z toho, co nejvíc chceme, po čem toužíme? Proč neumíme rozdávat lásku a nic za ni nechtít? Proč se bojíme mluvit pravdu a dělat jen to, co chceme? Proč se musíme celý život přetvařovat? Proč musíme být někým jiným?
A já tolik chci, chci milovat a dávat to najevo, neskrývat to v sobě, rozevřít se jako slunečnice a nechat na sebe dopadat déš't i paprsky slunce.


Pokoj rozvoněl se vínem, minem se neminem...
...A já se budu snažit jít tam, kam chci já, otevřít se a nemít strach ze života, protože chtít občas nestačí...

O mracích v poli

4. září 2008 v 23:18 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Bylo nebylo...
V období Kelstských dožínek, v období žlutého, píchavého a posečeného obilí jsem měla tu čest Setkat se. Setkání proběhlo v kraji zelené smradlavé vody, v kraji drahých sprch a zlodějů vlajek, v kraji krásných večerních ohňů a nerozezpívaných hlasivek. A setkání to bylo náramné.
Mám z něj husí kůži ještě teď, po týdnu od návratu zase zpátky do nudné skutečnosti, kde z krásných dnů zůstávají jen krásné vzpomínky, široký úsměv na tváři a závislost na Pikaíčku a kačenkách.
Za těch několik málo desítek hodin jsem si vás, milí kačenkáři a kačenkářky až neuvěřitelně moc oblíbila. Až je to pomalu k neuvěření co dokáže neustále plný žaludek a líné přesouvání se do stínů stromu.
Moje závislost na odrhovačce měsíčkové se v plné síle projevila hned po zasednutí do zpátečního autobusu a mě najednou dostihla krásná nostalgie s jemným úsměvem na rtech. A vůbec nebylá zlá ani pomstychtivá, protože i ta nostalgie ví, že tohle nebylo poslední kačenkové setkání. A tak vás mám ráda lide kačenkový, kdybych uměla francouzsky, řekla bych vám to krásné merci, ale bude muset stačit české a velké Děkuji...
...Protože začátek začíná koncem...