Červenec 2008

Doma

29. července 2008 v 20:21 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Doma s vůní čaje. S milými lidmi, se kterými se vídám denně už dva týdny. Každý den je to jinak. Někdy radost, někdy smutek, někdy ticho. Ale vždycky bez tikotu hodin. V čajovně se čas chová jinak. Odcházím za tmy, ale nevím za které, dny se navzájem přeskakují. Je to hranice mezi skutečnem a neskutečnem. A mě občas připadá, že to moje skutečno je tady, v čajovně.
Doma s východem slunce. Je mi smutno a zároveň bláznivo, je to takový malý útěk do země snů. Na páté straně se míhá duha. Tančím na kameni, kde kdysi dávno padaly hlavy. Ne vždy viných lidí. A já tančím mezi zimou a blahem, zpívám, křičím, směju se a zároveň pláču..
Nejbolestivější je totiž láska, kterou se bojíme přijmout...

Vůně bytí

22. července 2008 v 9:08 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Stát se dřevem, ohnout se do tvaru luku, napnout tětivu, splynout s větrem, stát se cílem...
A s výdechem pustit tětivu, zavřít oči a nechat se odnést, letět spolu s šípem, cítit vítr ve vlasech a vůni jehličí, když šíp doletí ke svému cíli. Výbuch hlíny a mě přeletí mráz po těle...
¨Teď už to bylo skoro ono, ještě jednou se mnou půjdeš střílet a budeš to umět, vážně to nebylo špatný.¨
Návrat do reality. Netuší, že jsem se stala sama lukem, že jsem se stala šípem na pouti větrem, že jsem cítila vůni hlíny a jehličí, když se šíp zabořil do svého cíle. Tak zvlášní a silný pocit. Ještě mi zbyl vítr v očích. Mít tak svůj vlastní luk, mít tak svůj vlastní, vlastnoručně narozený luk. Uprostřed lesa mi zbyl jen zvláštní odlesk v očích a kamarád, co neumí mlčet. Možná je to dobře, rozpadla bych se pocitem na prach. A nechala se unášet větrem stejně jako šíp.
Každý z nás se občas stane šípem, letíme ke svému cíli a skoro jako bysme v bezvětří cítili hučící vítr kolem našich uší, život pouští tětivu, Cesta se stáčí do tvaru luku a my sami letíme naším bytím. S vůní jehličí..

Zamyšlenka

18. července 2008 v 22:28 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Pomalu se brouzdala spadaným listím, dívala se zpátky do svého života a děkovala Bohům za všechny stezky na cestě životem, za všechny přátele s nekonečnou duší, za všechny změny v sobě. I za svoje léta, která nebyla léty ostatních lidí. Ve vlasech se jí odráželo slunce a na rtech jí pohrával melancholický úsměv. Uměla se hlasitě smát, ale pořád se bála a smála se potichu. Byla svá, ale pořád si byla trošku cizí, byla stínem svého bratra a o svůj vlastní stín se jen pramálo starala. Střídmá ve svých cílech, opatrná ve svém životě.
Pak přišlo mrholení a tajemná mlha na jejích procházkách odnikud, do jejích myšlenek se zakousli ostatní lidé, doslova ji roztrhali na kusy. Dlouho se potom dávala dohromady a na Bohy zapomněla. Přestala děkovat za stezky na její cestě, byla si blíž než kdy jindy, ale nevěděla to. Smutnou princeznou s macechou v každém slově, v každé myšlence. Byla lhostejná.
S jarem se v ní probudila část té podzimní moudrosti, znovu vzývala své Bohy, na rtech jí pohrával úsměv a smála se hlasitěji. Začala být sama sebou v barvách slunečnice. Chodila zpívat do ticha lesů a tančívala nemotorně na pasekách bez lidí. Byla zasněná.
A pak, přišla letní dáma v barvách slunce, v barvách podzimu i v barvách jarních květin. Děkovala za kapky deště i za své anděly. Smála se veselým a jasným smíchem a líčila si řasy. Voněla se rosou z lesní trávy, ale nebála se lidí. Byla sama sebou, ale třetí tvář duše dávala poznat jen andělům.
Byla vílou ročních období v mé hlavě.