Květen 2008

Most přes navždy

31. května 2008 v 15:17 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Předscriptum: Milý drahý blog stávkuje, takže nový článek je publikován jako květnový, omluvte prosím zhoršenou kvalitu, veškerá technika se mě po nešťastné smrti mého počítače bojí:))
Dobrý večer. A když říkám večer, myslím tím onu jiskřivou nádheru, ikdyby nakrásně mezi paneláky neznámého města v neznámém bytě. Mám chuť vám povědět o tom, jak moc se mám krásně. Tak zaprvé, jsou prázdniny, nejdelší v mém životě, je léto, mám hluboko do prázdné kapsy, ráno zpívají ptáci a housle mi skapávají přímo do žil a ikdyž už je noc, mám chuť vyběhnout jen v noční košili ven mezi panelové velikány a křičet přímo pod balkonem důchodců něco o tom, jak krásné je žít.
Nějak mi to v tom životě krásně ladí se mnou. Takovej pocit souznění života s mojí osobou jsem měla jen párkrát a stojí to za všechny odřený nosy a kolena světa. A hrome mě to tak ohromně baví padat a zase se zvedat z prachu cesty, baví mě chytat se za ruce, který mi pomáhají znovu vztát.
Mám svoje doma. Chtělo by se říct že je to trochu pozdě, zrovna když se chystám roztáhnout křídla a odletět někam na pátou světovou stranu. A jejda, jsem ráda za barvy podzimu na začátku července a za lidi kolem mě. Nějak vás mám všechny ráda.
A hodně se dívejte na západy slunce...

Aktuálně

27. května 2008 v 11:55 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
A slunce svítí a praží do zeleně, aby z ní udělala "hnědoň".
Pořád dál mě udivuje, jak dokáže být člověk vynalézavý, pokud se týká vyhýbání se učení. Touhle dobou už bych nějaké čtyři hodinky, za pomoci Zeleného přírůstku rodiny Pu Erhů, měla studovat různé druhy Práva a maturitních otázek, místo toho dočítám Prachetta a ze zoufalství dokonce úspěšně vyrašil nápad uklidit si pokoj..

In vino

24. května 2008 v 2:25 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Freska mlhy na mém čele promluvila v můj prospěch. Nikoho nenutím do jeho života, jenom přijímám, co mi ostatní z jejich života předají. To mě přivádí na myšlenku, že každý se skládáme z milionů životů jiných lidí, co když v tom milionu je některý život naprosto stejný? Zjistíme to někdy? Zažíváme stejné zážitky na místech nazvaných jinou řečí? S lidma, kteří mají exotická jména? I to je možné, je možné, že příroda nemá dostatek fantazie a každé slovo, každé písmeno už na tomto světě bylo vyřčeno...
A člověk se dál honí za svojí originalitou a při této honbě ji ztrácí kus po kusu v životě jiných lidí, na co je ta, originalitou oděnam, životní zkušenost, když už stejnou zkušenost má tisíce lidí na této Zemi?
Jde tu vlastně jen o náš názor, jen o naše myšlení a myšlenky, protože, alespoň já si připadám jako originální kopie. A v tomto "dvojnesmyslu" je ukryto celé naše žití, snažíme se být originální osobností v ohromné mase lidí, kteří jsou až na zanedbatelné součástky naprosto stejní....
Je v tom nějaký výběr? Můžeme si vůbec vybrat být originální osobností? Nebo jsme jen originální kopií, která v dobrém úmyslu ztrácí čas vymýšlením vlastní originality, která je většinou jen odrazem v našich myšlenkách jiného člověka...?
Neměla bych pít... In vino veritas...

Slunečnice

20. května 2008 v 22:47 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Mám v srdci teskno a v nohách blues, když chodím po cestách, po kterých předemnou chodilo už tolik lidí a ani se nepozastavili nad těmi stopami, které jsem tam kdysi zanechala, s jinou náladou, s jiným člověkem uvnitř sebe. Jaká jsem byla? Jaká jsem? Jsem člověkem. Jsem prošlápnutou stopou v metrovém sněhu. Vločku za vločkou jsem ušlapávala většinu citů, většinu myšlenek, většinu sebe. A trvalo dlouho, než jsem sama po sobě přestala šlapat.