Dnes všechno, zítra Amen

12. dubna 2008 v 0:37 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Lásko má pojď blíž, lehni si ke mně, vzbuď se jestli spíš, stiskni mě pevně...ráno, je to dávno...
Svět je tak divnej...
Zase jednou mám v srdíčku zataženo.. A Radůza, to je moje sůl do tisíců ran, co se dneska otevřely v mé duši... Ale ta sůl má v sobě cosi z minulosti, ze sladké minulosti.
Jednou to přebolí ať je to cokoliv, jednou se vyhrabem z každýho trápení... Nic na věky není.

A já tu sedím nad ránem, jen, jenom jsem asi neměla kamsi chodit, neměla jsem zapalovat tu medovou svíčku, neměla, neměla jsem si vyčítat to, co by si měl vyčítat někdo jinej. Neměla jsem si stavět vzdušné zámky, neměla jsem šplhat tak vysoko, protože výšku poznám až když si dole zlomím vaz. A jednou to zase pomine a přebolí a zase se to vrátí a tak pořád dokolečka. Je v tom cosi sladkobolného, možná trošku kýče v mém žití, možná trochu moc snů, trochu moc lenosti a trochu moc štěstí za to, že takových chvil jako je ta dnešní není moc. Vlastně...
Svoje srdeční trable jsem přežila bez krizí, bez krve a bez slzí. To jen když pršelo. To je vínem, to je ten pozdní sběr... A teď to ve mě vybuchlo. Jako sopka, radši se na sebe nedívat, nelitovat se...
Nic se nestane náhodou. Jen, teď zrovna nevím, na co je ta bolest, která se zrodila z večeru v čajovně, z překrásně propovídané noci, z vydatné snídaně a z černého kafe. Občas ta hrozná radost okamžiku vyvolá úplně opačnou náladu, to jsou ty póly. To máme z toho, že obíháme kolem Slunce. Že obíhám kolem Slunce. A kolem spousty dalších věcí, lidí a pocitů. Můj život je ze samého obíhání občas přepracovanej. A to potom jedu na automat. To je ta snová rovina ve škole, to je ta moje část, která dokáže prochodit celý den, dělat spoustu užitečných věcí a nevědět o tom.
A smrtka hlavou pokyvuje, kupec chřestí měšcem, Svatej Petr šel už domů, ale mě se nechce...
Mám štěstí, mám štěstí, že můžu milovat, že můžu milovat sebe i ostatní, že mám "maminky" a "tatínky" a "sestřičky" a jednoho opravdového bratříčka a spoustu, spoustu dalších lidí, které, ač je znám krátce v porovnání s celým mým životem, ale i tak jim můžu důvěřovat. A milovat je, to hlavně... Tak ráda bych se vybrečela, ale nemám z čeho. Řeka života mi jen občas podmáčí sklep, takže mi maximálně trošku nahnijou brambory, ale to je všechno, můžu se kochat krásným výhledem na její hladinu, kousek zpátky proti proudu jsou peřeje, sem tam nějakej kámen, ale žádný špičáky, jenom přerostlé "oblázky" s příjemnou nazelenalou šedí za zádech, kousek po proudu je středně velká klidná říčka a kdo ví, jak ta řeka vypadá o nějaké dva, tři kilometry dál...
Ale voda je voda, voda je život, voda dává i když bere a tak je to i s životem...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tee Tee | Web | 12. dubna 2008 v 14:54 | Reagovat

Vidíííš?!Proto se mi to slunce poslední dobou nelíbí...Bojím se vody,ale...Když ona je tak krásná...Ano,voda dává i bere...A lidi taky...berou a dávaj...A člověk je pak zmatenej,protože neví,jestli si to zaslouží a jestli dává dost...A jestli moc nebere...Ale...to je život,realita...Třeba to jednou bude jinak...Bez slunce by se nedalo žít...

2 Nutriční hodnota Nutriční hodnota | Web | 14. dubna 2008 v 17:00 | Reagovat

Zajímalo by mě, jestli Slunce, Sluníčko dobře chápu. Měly bychom si zas jednou za čas pohovořit, sestřičko :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama