Duben 2008

V klubku nadějí

29. dubna 2008 v 20:51 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Nevyhnutelnost, s jakou se mi do cesty vtírají náhody, je docela příjemná, člověk si jen tak jde po světě s vědomím, že kohokoliv potká, tak potkat měl, s pocitem, že nic se nestane náhodou. A tak se i odpovědnost za vlastní žití, myšlenky a život lehčeji nesou v ruksaku mozku a člověk potom přestává mít strach z toho, co by mohlo být...
Začínám si život opravdu užívat. Bez myšlenek na dobro a zlo, začínám zjišťovat, že vlastně snad ani nějaké dobro nebo zlo neexistují, že existuje jen nekonečně mnoho úhlů pohledu. A baví mě být výhybkou koloběhu života, splétat cesty vlaků.
Ale bez srážek a železničních neštěstí prosím... Snad kromě lidí, kteří čekají na svůj vlak a pro které právě vyhýbka je zárukou, že dojedou tam, kam si určili, že pojedou směrem, kterým otočili výhybku.
A obrazy světa se stávají čím dál víc surrealičtějšími, někdo se stěhuje, někdo zůstává na místě, někdo se propadá do víru času, někoho ten samý vítr spustí přímo přede mě a mě se ten vítr zatím ani nedotýká, čechrá mi ty krátké pramínky vlasů, které dorůstají nezávisle na délce těch ostatních a mě už nevadí ani Slunce, ani slunečnice už mi nevhánějí slzy do očí, já už se těším jenom na červené vlčí máky, na stejnou barvu jakou mají moje boty z hračkářství...
...Cítím se sama v sobě čím dál více zamotána...

Dnes všechno, zítra Amen

12. dubna 2008 v 0:37 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Lásko má pojď blíž, lehni si ke mně, vzbuď se jestli spíš, stiskni mě pevně...ráno, je to dávno...
Svět je tak divnej...
Zase jednou mám v srdíčku zataženo.. A Radůza, to je moje sůl do tisíců ran, co se dneska otevřely v mé duši... Ale ta sůl má v sobě cosi z minulosti, ze sladké minulosti.
Jednou to přebolí ať je to cokoliv, jednou se vyhrabem z každýho trápení... Nic na věky není.

Proužek dýmu

6. dubna 2008 v 21:42 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Andělé... Obsažení v pršení, když jsme se na velké jarní, blátivé a nevšední procházce schovávali pod nějakou polorozpadlou střechou a potom taky v překrásné Hékaté schované až za koruny stromů. Fialové nebe bylo záhadou i pro toho nejchytřejšího vořecha co jsme cestou potkali.
Šel sám...jen tak celou dobu bez vodítka. A já si toho nevšimla, to bylo překvapující, najednou ten pocit, že pes běží celou dobu bez vodítka a potom uvědomění si, že to zvládl sám, že ten velký, starý haf je vlastně docela rozumné zvířátko. A krása nebo nekrása na tom je ta, že ta pupeční šňůra, co nás od sebe dělí, se stává náhle jediným pohledem v silnej provaz závislosti. Bez toho, že bych nevěděla, že se o sebe nejspíš postará daleko lépe jako já.
Je hrozná škoda, že člověk nemůže vidět svět očima jako já dneska večer. Krásné jsou večerní procházky beze smyslu, bez mobilu, bez deštníku, bez tisíců svetrů a bez pojmu o čase a realitě, to pak všichni vypadají tak překrásně, že nemůžou být snad z naší prorezlý planety. Takový večer mě dobyje energií aspoň zase do dalšího volna... Se škrabavým krkem...

Vnitro

6. dubna 2008 v 12:40 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Vždy, když se člověk uklidní a nechá plout myšlenky volně na jedné noze, něco se stane...
Převrátí se mu vesmír a on začne tápat tam, kde předtím mohl chodit poslepu. Najednou takový člověk objevuje, že mu zavazí pod nohama spusta věcí, na které už za ta léta zapomněl. A většinou jsou ty věci na tak éterické úrovni, že jim můžeme klidně říkat myšlenky a nic se nestane.
Když se člověk nechá zlákat, když se člověk nechá zlákat, když se člověk nechá...
A pro oči nevidíme...
A pro rty neslyšíme, co ty rty říkají...
Tomu se říká hlušina prosím pěkně, hluché období s trny a přeschlými květy, jenže i ty napůl usušené květy slibují plody a my pro oči nevidíme, že budou jedovaté...
Jedovaté, prohnilé plody viny.
Mám kamaráda... Kamaráda, který miluje. Tou velikou láskou. Její sláva už zašla, taková láska se dneska už nenosí, taková láska už se dneska jen tak nenajde, ta patří do rezavého železa, do srdcí pod brněním.
A já obdivuju, obdivuju, že ještě někdo miluje, že ještě někdo se umí cele oddat lásce, dávat a nechtít nic zpět, brát si jen inspiraci a i v bolesti milovat tu bolest, kterou způsobuje láska... Můj nešťastný rytíř, který pochopil lásku, klaun, který baví celý svět, ale svoje představení hraje jen pro jediného člověka. A já... Jsem vděčná, že mi dovolil nahlédnout pod své brnění, že mi dovolil poznat, že ta stará láska ještě existuje...