Březen 2008

Lehkost by(i)tí

25. března 2008 v 20:14 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Srdce si šeptá pořád dokola, dokolečka...dokola. Proč a proč a proč a proč. A tam někde uvnitř to bolí, takovou tou vytrvalou bolestí. A poprvé tak silně, jako by se ta bolest chtěla dostat ven. Nějakým hodně brutálním způsobem, potrhat svaly, žíly a nakonec kůži a vylítnout až někam do kosmu.
Nesnesitelná je lehkost bytí... Jsme. Nezáleží na tom, jak moc duše bolí, protože z lásky se neumírá. Většinou. Člověk sám si zadírá třísku hloub do masa. A city, které samy o sobě povznáší člověk sráží na úlohu očistce. A libuje si v té bolesti, baví ho sny, baví ho hledat krutost, kterou obrací sám proti sobě. A baví ho i to, vracet se do minulosti, hledat a nacházet pravdu a realitu místo snů, které si kdysi vysnil. A pak se svou bolestí chvástá...
A nemůže přestat, protože bolest je závislost. Protože bolest není láska, protože člověk není zvyklý dávat a nechtít nic zpět. Milovat je umění života. Milovat, pustit tu lásku dál, milovat i člověka, kterého miluje někdo, koho milujeme zase my, to je láska.
Trpět kvůli lásce, tomu se neříká Láska, tomu se říká Neláska...

Stopy

21. března 2008 v 11:45 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Některé dny v nás zanechají krásné stopy. Stejně jako na sněhu je každá stopa jedinečná...
A stáří nikdy nepřijde, když se mu nebudeme bránit...
A tak jsme si hrály na ty stopy ve sněhu, na sněhuláky a na bláznivou dospělost, která jako by se rozplývala, když jsme po sněhu běhaly jenom v ponožkách. A svítítko slunilo, štipky sice nemouchaly, ale zato zpíváci ptákali a bylo krásně...
A pak se přehoupla krásná Luna přes obzor a mě bylo krásně, když na mě číhali mí zlatí lidé s pizzou a novým bublifukem, zrovna při jedné rutinní procházce s mým pejsákem, když už jsem si myslela, že po tak krásném dni zakončeném hádkou s rodiči na mě přece už nemůže čekat nic krásného, i tak toho za ten zvlášní stopový den bylo hodně a moc. A přece jenom na mě čekala výborná pizza a potkánek za krkem a spiklenecký knoflík, který u mě nikdo nehledal a přece o něj probíhala knoflíková válka. A to pak se i krásně usíná v nepřátelském prostředí plném rodičovské nervozity, po takovém dni se chce i nechce vstávat do dalšího..

Odcházím do domova

16. března 2008 v 21:35 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Že prý je ten domov jen jeden. A tak já se teda cítím doma tam, kde bych neměla, kde to není to moje doma, kde je to doma dalších šesti skvělých lidí. Dneska jsem jim umyla všechna okna, to aby jim tam šlo více sluníčka, když jich tam doma mají tolik.
A ono se to sluníčko usídlilo i v mé duši, když si předtím našlo cestu do srdce. Na dveřích sluníčko malované barvama na sklo a všude slunečnice a sluníčka, dokonce jedno blonďaté sluníčko s velkým S , tak to je to moje doma, dvě minuty od mého takzvaného "trvalého bydliště". Mezinárodní domov lidí různých řečí a různých věků.
Dneska byl opravdu, opravdu zvláštní den, ráno bylo ránem vzpomínek na jeden takový nechtěně prodloužený výlet, na jednu zvláštní stařenku a na nerozpojitelný článek v metru. Odpoledne bylo odpolednem jedné jediné velké hádky s rodiči a večer, večer plný slunce a domácí pohody tam, kde je domov jen v mých myšlenkách a srdci...

Kapkovitý zmatek

2. března 2008 v 17:59 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Kapka vody mi spadla z brady do výstřihu... Ne, nebrečím, právě jsem vylezla z báječně mléčně hřebíčkově skořicové koupele, dopíjím zelený čaj, proplouvám tóny, mám nohy v teple a je mi fajn.

Jen bych občas chtěla ostatním říct jak je mám ráda a oni se mi zadrhávají slova v puse. Když už se sem tam slůvko prodere až skrz rty, je tak tiché, že je nikdo neslyší. Ale asi to tak má být. Vždyť i jeden moudrý Pan Kouzelník řekl, že... Někdy je ticho výmluvnější než tisíce slov...

... Člověk se stává úplným v hudbě...
Jak krásně člověk vypadá, když se oddá hudbě, jak krásné je takového člověka pozorovat. V hudbě je snadné uvědomit si, jaký ten doopravdy je, protože je to on. A hudba. On je hudbou. Silné tóny a zavřené oči. A ozvěna zůstane...

... Člověk se stává pravdivým tváří v tvář hvězdám... Na střeše v záři svíček s kouskem krávy Milky v ruce se zážitkami z dětství. Podobné myšlenky, zářící oči, burákové máslo a pruhované rukavice. A jedno slovo. Děkuji...

Jsem ráda za ty zlaté stopy, co ve mě zanechali celí lidé. Ať už jsou velicí díky hudbě, díky moudrosti, díky bláznoství a malému dítěti v sobě nebo jen díky jim samým...