B(r)ilance

7. ledna 2008 v 11:09 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Svítí sluníčko...
...Pro mě je to důležitý, protože na začátku roku by mělo svítit sluníčko, aby člověk viděl, že existuje. Protože když člověk žije pod hvězdami, zůstává chladný. A dlouho trvá, než začne zpívat, než začne růst a tepat.
Chtěla jsem si napsat svůj rok. Protože je vždycky dobře vědět, co se stalo, co z toho žije a co už zemřelo. Protože člověk přece není nějaká mrtvola, že.. Člověk je živej, zdravej, silnej a krásnej.

...Aspoň většinou. A mě se tak najednou zachtělo dnešek prohloubat, provzpomínat, aby ta moja nemoc aspoň k něčemu byla.
...A jestli tenhle rok nebyl zásadní, tak nevím. Krásnej? No, našlo by se. Hlavně se mi poštěstilo najít ve svém bráškovi přítele. A jestli nic, tak za tohle ten celej rok stál. A za večery ve vinárně a za všechny ty lidi, co jsem poznala, protože život je hlavně o poznávání. A o rodinách...

Tak nějak jsem žila těch několik prvních zimních a jarních měsíců zpěvem a oživováním dávno mrtvých věcí. Pořád ještě nevím, jestli je dobře, že se jim podařilo vrátit tep. Bylo to období břišních tanců a lásky za vůně masaly. A pak přišlo léto a s ním i nekonečné čajové seance u nás za školkou na poněkud moc málo zelené trávě. Pak taky několik dnů na prázdninách v Telči, kde jsem si uvědomila dost zásadní věci. A ano, Lughnasad, keltské dožínky, na které se mi nakonec podařilo jet a který jsme si s mojí nepokrevní sestřičkou užily doslova "jaksepatří".
....A pak, dalších několik měsíců, co utekly jako voda... Podzim se zbarvil pražským setkáním s neuvěřitelně báječným panem Ianem. Vždycky, když si na těch několik hodin vzpomenu, chytá se mě syndrom DBN (dlouhodobé báječné nálady) a kaštánek žmoulám, ikdyž to už není tolik potřeba...

...Málem bych zmeškala svůj stužkovák, vážení páni doktoři mi chtěli a ještě pořád chtějí, zkrátit život o dvě žebra, ale já jsem se nedala a díky tomu jsem mohla na jeden večer poznat, jak fajn může být patřit mezi lidi, které znám i neznám zároveň...

Poslední tři měsíce se nesly v duchu výčitek z mé lenóry a nechození do školy, byly to zvláštní chvilky. Já, věčně rozesmátá, jsem najednou mívala chuť zkoncovat se životem a moje procházky na naši skálu dostaly jinej, bolestnej rozměr. Ale já i život šel dál a křesílko v čajovně stále více dostávalo tvar mé zadní sedací části, poznala jsem dost zásadní lidi, stala jsem se závislákem na čajovně Kuba a Pařízek a moje závislost se přenesla i domů a já se konečně dokopala do přestavby mého pokojíku.
...A začala jsem snít...
V houpacím křesle, zachumlaná do deky, to se to panečku usínalo nad maturitními otázkami...
...A taky jsem si zamilovala svou virtuální rodinu, už dávno pro mě internet a ta blikající, návyková, zelená kytka přestaly být jen berličkou. A je pravda, že duše se snadněji dává přečíst skrz písmenka, než z ruky...

Asi jsem nechala ležet ladem víc věcí, je zdrávo, ale mě se ten můj rok života líbil. Dostala jsem ty nejlepší průvodce, jaké jsem si mohla přát, to nejlepší místo na levém rameni, ty nejlepší maminky, tatínka, sestřičky a přátele, jaké si ani nezasloužím.
...A sebe jako třešničku na dortu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nutriční hodnota Nutriční hodnota | Web | 7. ledna 2008 v 14:35 | Reagovat

Já taky rekapitulovala. Sice jen v komentářích u bum-bác, ale můžu říct, že uplynulý rok nám oběma dal dvě stejné věci - internetovou rodinku a upřímnou sourozeneckou lásku jakožto i  porozumění si s vlastním bratrem.

Doufám, že špatná nálada posledních tří měsíců se již zlepšuje a taky doufám, že jsi s celým rokem jaksepatří spokojená. Protože když to tady tak čtu, tak v mých očích za to stál. I ten můj za to stál, i když to mnohdy nebylo snadné! JO! Čaj či mlíko s medem a optimismus do žil!

2 Mangrah Mangrah | 7. ledna 2008 v 16:51 | Reagovat

wow:)) a ješti jsi zapomněla banán na chleba a ono prostě musí být fajn:)) on za to stojí každý rok, ale nějak si začínám uvědomovat, že 19 je už poměrně vysoký číslo...tak ať je fajn i těch dalších dvanáct měsíců, mé drahé nutričňátko..

3 kryštof kryštof | Web | 7. ledna 2008 v 18:43 | Reagovat

radši nevzpomínat.. proč vytahovat staré věci a zase se v nich plácat?.. je pravda, že hezké vzpomínky jsou pro duši jaxi pohlazením, ovšem taky mají vždycky druhou -škaredou- stranu.. tu je třeba potlačit, což se někdy nepodaří a pak se stane, že máte první týden roku poměrně nevídanou depku:(.. se stává..:) ovšem článek.. poměrně dlouhý.. a nezvyklé je, že jsem si dal tu práci ho přečíst:)..

4 Tee Tee | 8. ledna 2008 v 18:02 | Reagovat

Je to jako když procházíš fotkama...Nad některýma se pozastavíš,začneš vzpomínat,někdy plakat dojetím,někdy se strašlivě culit...Posadíš se do křesla,dumáš,přemýšlíš,vypiješ si čaj,vzpomínáš...Je to krásnej pocit..Zrekapitulovat si svůj rok,říct si,co jsem dokázala a v čem chci být ještě lepší...Někdy je to povzbuzující..

5 bum-bác bum-bác | Web | 9. ledna 2008 v 16:57 | Reagovat

Jsem ráda, že ta bilance dopadla tak hezky :-)

U mě v podstatě taky...ajaké v podstatě! Zcela.

A tak nějak mne hřeje předtucha, nebo možná jen bláhová myšlenka, že ten dvatisíceosm bude ještě tak nějak...lepčejší. A prostě do něj mám chuť a to je nejhlavnější asi.

Bude to fajn....doufejme. Že pro tebe i mě i všecky okolo.

Chou, já sama sebe nacpu už i do těch komentářů pro ostatní..tragédie :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama