Prosinec 2007

Na hodinách...

25. prosince 2007 v 22:11 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Né nebudu se nikdy bát...
...A já mám strach, že se bát budu, právě teď se bát začínám. O sebe, o ostatní, o životy i o tradice. Ono se moc nevyplácí přemýšlet zrovna o svátcích klidu a míru, přemýšlet o tom, proč ten klid a mír není všude, proč se lidi trápí? Asi jsme všichni sadomasochisté...To je jediný vysvětlení, proč si lidi tak rádi a často ubližují...

Holt Vánoce

22. prosince 2007 v 12:14 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Svatá prostato....
Oni už budou Vánoce, že? Ačkoliv postrádám jakoukoliv vánoční náladu, ačkoliv se bojím, že z toho chudáka kapra, co nám zatím ještě "vesele" plave ve vaně, nepozřu ani ploutvičku a ačkoliv slovo Vánoce dojde do mého mozku nejspíš jako tradičně až 26.12, i tak vám, mé drahé internetové rodině, přeju Vánoce co nejvánocovitější, nejpohodovější a nejodpočinkovatější.. A neházejte pantoflou moc zhurta, sklenáři maj totiž o svátkách taky zavřeno... Tak tedy, slavte z plna hrdel, jezte, pijte a odpočívejte... Mám vás ráda, rodino...

Post scriptum: Nedá mi to... Nějaký ten pátek má ještě i druhý blog, kde si ovšem nevylívám své srdce a své myšlenky, ale kam píšu své více či méně (spíš méně než více) povedené povídky, takže pokud nebudete vědět co nudou dělat..... Ale pouze na vlastní nebezpečí...

Zelená

17. prosince 2007 v 17:37 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Už bylo na čase. Ne, na Vánoce se netěším, nevím, proč se na to všichni ptají. Asi je to zase to magické sezónní téma hovoru se kterým se dá zabít i to, co už v hovoru dávno nežije...
... Ale jo atmosféra je to hezká nad domácím svařeným vínem. Jenže prostě už to není to ono, už došly nápady a v čajovně silně chybí masala...

Umučení

16. prosince 2007 v 19:46 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Hlava je opravdu nástroj k mučení, taková malá soukromá kobka s natahovacíma skřipcema, plná do ruda rozžhavených věciček co pálí až někde hluboko v myšlenkách...

...Ono když si vezmete do hlavy, že se někomu něco stalo, když se vám dva týdny neozve, tak si to prostě už nevymluvíte ani za zlatý prase. A trošku to tak zabolí pod žebrem, když se dozvíte, že se dotyčnému nestalo vůbec nic, že si žije vpodstatě celkem spokojeně, jenom prostě vám to nedal vědět.

...Ono když máte někoho rádi, tak se občas bojíte. A já mám ráda hodně lidí... Asi proto nesnáším horory...
Takže asi happy...

... End psát nebudu, nejsem ten, kdo určuje hranice lidí a myšlenek...

Beze zbytku

13. prosince 2007 v 16:30 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Taky nebrečíte, když by to bylo potřeba? Lesknou se mi oči a v duši se rozpoutalo slano-mokré peklo, ale na tváři ani jedna slza. Proležený den mi na náladě taky zrovna nepřidal. A někteří lidé jsou tak moc hodní, až mám pocit, že si je nezasloužím a že si jich dostatečně nevážím. Jenom mě mrzí, že mě mrzí, že jsem seznámila mezi sebou pár skvělých lidí a pro mě mezi nima už nezbývá místo. Mrzí mě, že mě to mrzí, protože jsem to pochopila, zdá se, hrozně sobecky, vpodstatě tak, jako vždycky. Jenže tentokrát si na mě ta mrcha žárlivost nepřijde, vím, že mě mají rádi a že mě neodstavili na vedlejší kolej, jenom prostě občas když jsou černé mraky a rýma na krku, tak je v duši smutno. A ta potvora má smutno moc ráda...

Neslano nemastno necukrovo

12. prosince 2007 v 18:31 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Dneska nebude moc veselo. Ikdyž by se zdálo, že uprostřed světa obklopená cukrovím nemůže být smutno. Jenže mě se ta sladkost jaksi lepí na patro. Přemýšlím, proč se sem vlastně vypisuju ze svých pocitů. Asi proto, že každý potřebuje být občas pupkem světa, strhnout na sebe pozornost, nebo mít někoho, kdo přesně ví, jak se cítíte. A když nikoho takového po ruce nemáte, tak prostě a jednoduše pocity nahustíte do náhodných internetových kolemjdoucích.
...A mě na těch kolemjdoucích záleží. I proto mě mrzí to smetí, co se vám občas snažím podstrčit pomocí písmenek. Asi toho o mě z části víte víc, než bych se komu kdy odvážila říct do očí. Ono takhle zrychlené přátelství asi i dřív umírá. A jeho život je divokej a vášnivej. Takovej by měl být každý život. Asi bysme se neměli trápit kvůli něčemu, na co si nemůžeme vypsat kupní smlouvu.

...Už sním, je to lehčí, než žít svůj vlastní život...

Šílená

11. prosince 2007 v 22:02 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Chtít domů a přesto být doma...
Síla je v každém z nás, stačí v ni jen uvěřit. Je důležité vědět, že se ztratila jen v těch několika centimetrech hlavy. Tam už ji najdeme...
A třebaže se myšlenky rozplynou ještě dřív, než je stačí prsty vyklepat do kouzelných písmenek, dávají mi velkou sílu, možná i moc, ikdyž moc nebývá dobrá, moc bývá začátkem temnoty. A na druhém konci tmy občas není světlo.
...Oddat se někomu znamená ho ztratit. Proč mi to nikdo neřekl?

A ať si...

10. prosince 2007 v 21:05 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Každý potřebujeme někoho, kdo by nás vytrhnul ze všednosti, nějakou tu "nepokrevní" sestřičku, nějakou tu střelenou kamarádku, zvláštního kamaráda, nebo mlčícího bráchu. Nikdo nezůstane stejný, nic není tak, jak se zdá a jen my sami jsme svého štěstí strůjcem.
...Může se stýskat.
A ono se stýská...
...Může se stýskat po slovech, když ještě znamenaly to, co znamenat měly.
A ono se stýská...
...Může se stýskat po přátelstvích a přitom může být krásně na duši.
A ono se stýská...
...Může být krásně i se vzpomínkami na pozapomenutou neděli, na Václava na koni, na vůni pryskyřice v Praze.
A ono je krásně...

...Nezapomeň, na světě sám nejsi nic...

Neonové Vánoce

5. prosince 2007 v 18:28 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Tak nějak poslední dobou nemám na nic náladu, sic jsem se přemohla, chodím pravidelně do školy, pravidelně trávím odpoledna nad učením a to je důvod, být na sebe hrdá, protože pro mě to nebývala samozřejmnost, ale prostě ten život tak nějak plyne mimo mě, začínám se cítit jako dospělá a to není dobrá zpráva.
...Třetí várka vanilkových rohlíčků dojezena, dokonce jsem dneska dokoupila i opět došlý Pu Er, koupila jsem svíčky a těšila jsem se, že si dneska udělám pohodu, vykouzlím stíny na stěnách a najednou jsem na to moc skutečná. Potřebovala bych otevřít dveře někam pryč ze všednosti. Zamknout se ve snu a aspoň na chvilku zahodit klíč.
...Byla jsem dneska na chvilku ve městě. A zděsila jsem se. To snad ani není to milý tichý město jak ho znám. Uprostřed náměstí obrovskej modrej neonovej strom a všechen lid ve středu města. Úplně to ze mě vycuclo mojí vánoční náladu a já jsem ztrácela i ty sebevětší a sebelepší myšlenky v záplavovém stresu, co byl všude kolem.

...Jdu hledat tu holčičku ve mně, snad ještě neodešla...