Listopad 2007

Kudy pryč

29. listopadu 2007 v 17:44 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Zoufalství a bezmoc mi zaplavuje duši, dobrý myšlenky se brodí bahnem smutku a roztodivných citů, který balancujou na několika hranách. Pochybnosti jako bludičky lákají kolemjdoucí do močálů lítosti.
...Sto párů očí ze tmy mě sleduje, šeptaj si pod vousy, ta si to vypije...Do tmy se rozbíhám...

Jinde a Jindy

26. listopadu 2007 v 18:13 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Jen když tě zabiju, sama to přežiju...

Jak se vyznat v ostatních, když se nevyznám ani sama v sobě? Jak rozlišit, kde končí slza a začínají kapky deště? A jak je setřít z tváře někomu, kdo o to nestojí?
...Dneska padaly trakaře. A kupodivu roztávaly a byly lehký jako sněhový vločky...
...A mě bylo líto toho přátelství, který už někdo pošlapal a rozjezdil stejně jako sníh na silnici.
Ale tak už to ve městech bývá, než dojdeš domů, máš mokrý kalhoty po kolena, vlhký tváře a klekání na krku. A jestli nás nevysvobodí čaj s rumem, tak pak už nám není pomoci. Když se chceš vzdát, otevři oči a otevři srdce, jen když chceš dát, jen když chceš znát...Pak se ptej.

Být tak někde jinde někdy jindy, jen né tady, teď a sama...

Bezmyšlenka

22. listopadu 2007 v 21:18 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Jak lehce sklouznout z té pravé čajové nálady do smutné, vznešené fialové... Nemyslet, necítit, neplakat, neusmívat se, prostě jenom existovat... A nepustit ze života tu nitku, za kterou na druhé straně tahají tóny. Protože tóny mají tu moc. Chtěla bych mít sílu, dívat se hluboko do očí, až do té šedobílé krajiny za nima. A neuhnout pohledem. A usmát se vnitřkem, když na to koutky úst nemají sílu. A stisknout ruku, ikdyž je za horami a "dolami". A hrát na klavír, ikdyž prsty neví, jak běhat po bílých a černých klapkách...

Je smutné, a to černočerně, když člověk neumí říct miluji, když člověk neumí říct miluj.
... A o to smutnější, když to člověk neumí říct mamince...

Carpe diem...

20. listopadu 2007 v 17:51 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Je mi fajn a je mi skvěle, jděte všichni... Tak to ne, vážení, já se jen tak nedám...Hlásím, že jsem poslední dva týdny nebyla v čajovně, prostě nebyl čas, učing mě zaměstnává víc, než celý tři roky střední školy dohromady...Humpf, a prejže bude čtvrťák jen tak lážo plážo...

Ale jak říkám, nedám se, pravidelně si vařím Pu Er, ráno kakao, a Actimel se může jít zahrabat.
...Papírový draky, slunce, hory, mraky...

Já a díra

16. listopadu 2007 v 19:50 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Je tolik věcí, co jsem vždycky chtěla dělat...Zbytečně jsem si vymýšlela překážky a trápila celou svoji bytost. Teď by mělo přijít rozhodnutí, co dělat dalších, dáli to nad námi, padesát let a mě nic nenapadá. Nebo spíš mě napadají různé omluvy, proč nedělat zrovna toto a překážky, proč nemůžu být tamtím. A já zjišťuju, že rozhodnout se a pustit na svobodu opravdovou Hanku, keramičku, spisovatelku, zpěvačku, veterinářku, bylinářku, zuřivou reportérku nebo zapálenou učitelku, bude pěkná fuška a nejspíš bude vypito hodně várek kvalitního Pu Eru, než se rozhodnu a vypustím tu "snovou šelmu" ven. A já doufám, že se mi to podaří. Je to smutný, ale nechtěla bych skončit jako moji rodiče. Do třiceti život a sebeobětování se dětem a jak děti dospějí, žít život před obrazovkou televize. To totiž není život, to je přežívání, vážení...

Saze, hvězdy, andělé...

14. listopadu 2007 v 18:32 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Už se vám někdy stalo, že vám přišel otevřít tvor podobnej spíš velký dece s nožičkama v babiččiných papučích, řekl vám: "Ahoj, pojď dál." A zavřel vám před nosem?
No mé kamarádce se to dneska poštěstilo před dveřmi mými, tímto se jí ještě jednou omlouvám..
...Asi už mi ta škola opravdu leze tak trošku na mozek. A pěkně si tam stele. Sice jsem v tom ústavu teprve dva dny opravdu v tahu a celou degenerační dobu, ale i tak mě to zmáhá. Potřebovala bych alespoň tak měsíční učební dovolenou s nekonečným piknikem v nekonečných vřesovištích v Irsku s velkou zásobou PuEru, čokolád od fialové krávy a Prachettových knih. A možná bych se tam konečně naučila na kytaru.

....A možná i víc, než akord A....

Devla

11. listopadu 2007 v 16:01 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...A setmělo se ve mě. To jsou ty hluboké myšlenky, když se hraje hudba. Vážná. A vážné myšlenky. A najednou se setmí. Takhle. Jako když se dlouho díváte do slunce a ono najednou není. Nevím z čeho mám žít. Rostliny žijí z vody, ze vzduchu, ze slunce. Ale mě tohle nestačí. Člověk nemůže žít jen proto, aby žil. Já nemůžu žít jenom proto, abych mohla říkat, že žiju. Musí tu být něco, co je větší, než vzduch, než nebe nad hlavou. A já vím, co to je.
...A nemůžu to pojmenovat.
...Je to prokleté.
...Společností.
...A dneska i mnou.
...Jen dneska?

Přišli jsme zapomenout

11. listopadu 2007 v 12:09 Skřipky a písmenka
... Tady na zemi to najednou vypadá úplně jinak. Jakoby se příroda snažila skrýt tu smyslnost co ukrývá, nevinnou čistotou sněhu. A je to krása. Aspoň tady u nás to má nezapomenutelnou atmosféru. Škoda, že jenom prvních pár dní. Člověk si neuvěřitelně rychle na všechno zvyká. První pohled na svět, první jídlo, první nádech, první léto, první sníh, první láska, první smutek. A pak jakoby se nás to už netýkalo, tohle jsme už zažili, jdeme tedy dál. A svět pomalu a jistě ztrácí kouzlo. Radši bych byla malá holčička, co se schovává někde v Ladově obrázku...

... A tentokrát nad hrnečkem kakaa přemýšlím o sněhových vločkách a dětských snech...

Cvrliky

9. listopadu 2007 v 9:45 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Všimli jste si, jak se čas zastaví, když padá listí? A co teprve když jch na stromě zůstane jenom pár...A né a né spadnout. A čas se zastavil. Těch pár listů ne a ne spadnout, těch pár listů znamená celý svět...
Všimli jste si, jak kočka začne příst hned jak ji pohladíte? Kočka je kouzelnice, taková čarodějka ve světě zvířat. No řekněte, může mít tak nádherný oči obyčejné zvíře..
Všimli jste si, jak vzduch voní, když mrholí a fouká vítr? Jakoby si přinášel vůni vřešu z těch nádherných Irských krajů a déšť jako by si bral z tajuplných hlubokých jezer...
Všimli jste si, že vám u počítače zmrzne jenom jedna ruka? Že čaj dojde vždycky, když máte nějaký trápení? Nebo že by si trápení počkalo vždycky až když vám dojde čaj? Anebo, že když se vám chce brečet, křičet a rozbíjet talíře vztekem, tak je nablízku jenom mamka, kterou do toho trápení žabomyšího rozhodně nechcete zasvěcovat?
Proč člověk nezůstane celý život dítětem?

... A stačí jediný slovo, aby spadl poslední list, aby bylo zase dobře, po válkách žabomyších...

Bramboráky

6. listopadu 2007 v 11:31 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Sen je důležitej. Je to takovej život v životě o životě... A neskutečnu. Poslední dobou se mi stává, že se ze svého snu ani neprobudím, jenom sem otevřenýma očima prosákne o trošku víc skutečna, než aby to mohl být jenom sen. A to je potom celej den ponořenej do splínu a mudrování.

... A mezi osmou a devátou...pfuuu, to sněžilo...

...Studený nohy schovám doma pod peřinou... A škola? Humpf, znáte někdo něco horšího, než je škola? Ne? Já taky ne...

A taky závislák..

4. listopadu 2007 v 10:17 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Dohnal mě...splín s pravejma nefalšovanejma slzama a kdyby měl člověk dost soukromí, tak i s řevem a pořádně peprnejma nadávkama...
...Bože můj, Bože můj...
A přitom není co mít, protože člověk nemůže mít. Rozhodli se, že si mě vezmou za kamarádku. Stačilo by říct děkuju. Jo, jsem ráda. Jsem ráda, že mě mají rádi, jsem ráda, za všechny ty rozebrané smysly života, za ty rozebrané pravé lásky. Jejky!!!!! Už blázním, pět vykřičníků je moc. Ale když já potřebuju ty roztřesený kolena vykřičet. A když člověk nemá soukromí, tak tedy aspoň vykřičníky. A tak.
...Ono občas je nejlepší, dělat to, co po vás chtějí ostatní, protože oni v sobě zrcadlí vás. A děsí mě stát mezi dvěma zrcadly. Ale já takhle stávala už od počátku, měla bych být zvyklá, měla bych být zvyklá, měla bych být zvyklá...!!!!!...

...Půjdu kam chci a nikdy mě nedoženou, musím jen zapomenout...

Bože můj.. Dala bych si horkou čokoládu, nebo masalu ...a papírový draky, slunce, hory mraky...
...A došel mi Pu Er...

...Ahahahahahahah!!!!!