Říjen 2007

Mandarín....ka

29. října 2007 v 21:48 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Och, člověk by neměl zůstávat dlouho bez toho, co má rád. Tak či tak, bez Pu Eru nejde vymyslet mandarínové nebe, ať už se o to člověk snaží sebedýl. A panika je moc ošklivá věc. Ještě, že existuje skutečnost. Skuteční lidé, skutečná bolest. To si je pak člověk hned víc jistější sám se sebou...

...Pondělí je fuč a jediné, co za to stojí jsou konvičky, čaj a přátelé...
...A tak se tedy mějte...

Za láhev brendy prastaré...

27. října 2007 v 13:16 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Narozdíl od jiných bolavých rán, tohle mi bylo prospěšné. Ve vakuum, ve které se změnil můj mozek, sem tam probleskla nenápadně důležitá myšlenka. Docela nenuceně a přirozeně jsem si začala vymýšlet svůj smysl života a poprvé po dlouhé době mám pocit, že jsem na to kápla. Zpívám... Líně. Vždyť sám Aláh ví...

...Ne, nedala jsem se na víru arabů... Jenom mě tak napadlo, kam bych šla, kdybych mohla odejít. Kdyby tu nebyly ty překážky, který si život vymyslel, aby bylo vzrůšo. Do Afriky lovit lovce slonů? Nebo do Skotska, do vůně vřesu? Rozhodně pryč od lidí. Podle mě by každý člověk měl být nějaký čas bez lidí, aby si uvědomil to štěstí, že s nimi být může. Nebo být sám alespoň ve své hlavě. Občas není na škodu vybuchnout a zeptat se, když něco nechápeme. Je potom čistčí nálada. A vzduch potom voní...

...Jenom trocha sazí a trocha peří, na světě mi to nikdo neuvěří...

Promlčená slova

25. října 2007 v 15:20 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
....Přinese amnestii promlčeným láskám....
....amnestii promlčeným láskám...
....promlčeným láskám....
....láskám....

Dneska je krásně. Jako by se podzim spolu s vlezlou zimou rozhodli vykreslit ostatním lidem moji duši.
Probudila jsem se do děsiva mých představ. A pak že neexistují zlomyslní skřítci!

Radost nad radost

22. října 2007 v 18:18 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Marně se snažím popsat co se mi odehrává v srdci a celém těle...
.... Nakazila jsem se syndromem DBN. V Praze ho rozdávají po ulicích, na lavičkách a v sáčcích s praženými mandlemi snad po tunách, asi jsem si musela syndromu dlouhodobé báječné nálady loknout více než je zdrávo, protože mám pocit, jako by mě ta radost měla roztrhnout aspoň na pět malých pošuků a všichni chtějí tancovat na náměstí a smát se na kolemjdoucí morouse... I déšť má teď svoje kouzlo a svůj smysl. A já zjišťuju, že to tak bylo odjakživa, jenom lidé si toho nějak nevšímají, nějak zapomněli, jak jim bylo, když byli ještě děti. Že svět byl krásně velký a každý den objevili nějakou tu svoji radůstku, kvůli které se potom celý den obarvil na duhovo.

....Ach, jak jsem vděčná za těch pár báječných hodin....

Matějství

20. října 2007 v 22:55 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
.... Pro všechny Bohy na světě, láska není právo vlastnické, láska je milovat, ne vlastnit ....
Ne...nic nebudu psát... Moje myšlenky jsou po Pu Eru jako zfetované motýlice... Jen mě trošku mrzí, že jsme nemluvili srdcem, když jsme na to měli čas, když na to byla ta správná čajovnová atmosféra...

... Mám ho ráda, toho mého zaláskovaného kamaráda, první po tolika tisících let, s kým mohu mluvit o lásce,o Marsu a Venuši a o všech Tabu co si je společnost vymyslela... a může být přítelem ...


..... Mezi ploty plaňkou sám .....

V duši dusno

18. října 2007 v 17:48 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Mohla bych napsat o kravičkové misce, ze které teď den co den piju Pu Er. Mohla bych napsat o nesmyslném výbuchu smíchu v brněnské tramvaji a o těch klucích, kteří stáli nademnou a nechápali, proč se mi pusa rozlízá do širokánského úsměvu. Nebo bych mohla napsat o těch velikých modrých očích a bílých řasách kluka, co mi dával letáček. Nebo možná o tom bláznivém večerním smíchu, který způsobila vzpomínka z čajovny. Možná o dnešních řecích, kteří přišli na prohlídku nádherného starého voňavého bytu a tom, jak jsem jim ho nepřála, protože byli hrozně moderní a k tomu voňavému domu se vůbec nehodili.

A kdyby kdyby bylo?

12. října 2007 v 18:30 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
....Kdyby není....
....Můžeme všechno, co chceme, nabrat vodu a v ústech válet víno....
....Můžeme milovat, můžeme smutnit, můžeme se zlobit, ale nemůžeme nikoho vlastnit....

A proč by to neměla být pravda? To není jenom pro silné. Protože to jsme my. Jako had požírající vlastní ocas. Kruh, uzavřený časem a na něm my všichni. Každý svůj a přitom všichni jedním... A když zavřu svůj svět do tmy svých myšlenek, už se nebojím těch očí, co vidím. Bude, co má být. A když nebude líp, bude hůř. No a? Život je hra...Člověk to vidí, když naslouchá. A slyší, když se dívá, když pozoruje, když miluje... A kapesníky odletí na jih a zase bude dobře...

...Žlutý, žlutý gladióly....

Stav

8. října 2007 v 15:55 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Začíná mi docházet, jak je život krásný. Barvy podzimu rozpoutaly ve mě kočičí náladu. Nebo to možná byla ta kočka, co mi vlezla na klín uprostřed cesty domů. Slunce jí čechralo srst a předla mi s hlavou na rameni. Taková mírná melancholie v čaji mě chytla do drápků. Vůbec to není nepříjemné. Jsem šťastná. Důvod veškerý žádný, ale ten pocit je velice příjemný...

Skoro bych řekla, že óda na čajovnu. Jak moc zmůže horká voda a kamarádi? Necítím se dobře, když je někde hodně lidí, které neznám...Skoro bych řekla, že óda na lásku...Skoro bych řekla, že vás mám všechny ráda...a moc...a podzimově...a myslím to upřímně:))

Umět chtít

3. října 2007 v 20:26 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
...Půjdu kam chci a nikdy mě nedoženou, musím jen přiznat, oplakat, zapomenout...

Mám skřítečka lásky...Uschovaného v dóze s čersvým vzduchem a poklopem z lehkého mechu...už nikdy né z betonu... Jak moc si člověk uvědomí cizotu ostatních lidí, když má slzy v očích a bojí se proto pohlédnout na ostatní. Se smíchem to jde lépe a přitom je to taky emoce, úsměv je intimní stejně jako slzy...

...Ničíme hřích! Ne hříšníky...

Cizí žal

2. října 2007 v 15:58 | Mangrah |  Mindrák
Co já vím, co je to Nihilista?! Co je mi po tom, že spoustu věcí neznám a že toho víš víc ikdyž si o dva roky mladší? Co je mi potom? A co je mi po tom, že si mě nevážíš, že si nevážíš toho, co řeknu, že se zabývám tím, co řekneš ty a ty v mé odpovědi hledáš samý chyby a slabiny? Co je mi po tom, že ti věřím a ty mě ne? Co je mi po tom, že tě ostatní holky utáhnou na vařený nudli a před každou jejich chytrou větou padáš hned na zadek a jen přede mnou na tu zadnici né a né kecnout? Co je mi po tom, že si tě přivlastnila ona? Co je mi po tom, že ona si přivlastní vždycky všechno na čem mi záleží? Co je mi po tom, že se nechávám zmanipulovat každým, kdo se o to pokusí? Co je mi po tom, že existuje jenom jeden člověk, kterej mě chápe? Co je mi po tom, že to tomu člověku ani nemůžu říct, protože by mě třeba nepochopil a pak už by nebyl naprosto nikdo, kdo by pochopil tu bouři v srdci a moje snahy o vlastní fylosofii. Co je mi po světě, když světu není nic po mě???