Září 2007

Amnestie

30. září 2007 v 22:14 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Tma stéká do kaluží
na šedivým pijáku nebe,
otisky cyklámových růží lynčují
autogenem zbytky
této noci, kterou jsem prochodil,
abych se ujistil že žiji.
Možná, že zrovna dnešní ráno
přinese amnestii
promlčeným láskám.
***Václav Hrabě***

...Vzpomněla jsem si na všechny ty písmenkové mistry, kteří opustili tenhle proklatej internetovej svět. Na to, jak pracně jsem se pokoušela pochopit jejich duši, protože skrz písmenka opravdu poznáte jenom duši. A potom jsem se setkala s tělem. Jaký to propastný rozdíl. Proč si člověk tak úskostlivě chrání duši před lidmi, se kterými se zná a přátelí se s nimi? A proč tak ochotně nechá nahlížet do své duše lidi, které nezná? Člověk se obrní před známem a bojí se neznáma. Co mu pak zbývá? Snad pár francouzských andělů. To je více, než v co člověk může doufat...

Vrah vraha

30. září 2007 v 21:54 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Dovolili mi nadechnout se v hudbě. Stéká mi po zádech a zapíjí se do duše. S krásami smyčců se smířit nedokážu. Dovolili mi jen jednu slzu denně. Tolik smutku, tolik touhy a tolik krásy. A na příděl. Jak jsou štědří ti zlovolní vládcové našich dní. A jak jsou potměšilí. Setkání pokaždé jenom jednou za život, nikdy se neopakovat, nikdy nezopakovat ani slovo se stejným tónem. V smrtelném zápase chytneme se v pase. Bez cizí pomoci vedeme ten svůj vlastní zápas. Bez dotyku zabíjíme se navzájem. Francozské hlásky boří mi statistiky slz. Jedna slza k druhé, až se promění v potok, vodopád duhových slaných kapiček. Něžně a mistrně kladou mě tóny na záda. Vzdávám se s roztaženými křídly.

...mám...a moc...

Jasmín

28. září 2007 v 9:52 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Déšť ze mě smývá veškerou špínu mých myšlenek. Ikdyž je jen za oknem. Vidím v tom šedém světě sebe v jednom ránu. Mám štěstí, že mám své počerné anděly, bez nich bych teď nejspíš nebyla nic. Lépe řečeno byla bych něco, co vídáte denně na ulicích. Svoje bláznivé srdce bych zkrotila pod maskou z makeupu, svoji svobodnou duši bych zamknula do značkového oblečení a řešila bych běžné problémy běžných lidí. Díky za vás, díky za moji duši, která vydržela díky vám i časy beránčí uprostřed smečky vlků. Mám teď čas na trošku toho zpytování, na trošku myšlenek nad ránem u jasmínového čaje. Co všechno dokáže rulička z papíru. Přemýšlím, jestli by dokázala ve mě vykouzlit život i mezi lidmi.

...bžůůůůů...

Nebe počká

23. září 2007 v 19:45 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Chce se mi tančit s rudou růží na rtech. A tentokrát bez trnů, všechny mi je ulámal můj anděl strážný. A obloha je duhová, když zavřu oči. Nevytáhla jsem dneska ani paty z domu a přesto vím, jak moc voní podzim po smíření, jahodách a jasné duši. Latinské rytmy krouží mi krkem, běhají mi po zádech a zapíjejí se do duše stejně jako slova. Hladí a utěšují zároveň. Hebká slova plná smíchu. Od teď se budu vždy usmívat očima a chodit po ruchách, dívat se nosem, čichat očima a poslouchat, jak zpívá kos. A moje šála voní po Pu Erhu. Už nikdy ne po víně...

... Svatá prostato, jen né koloběžku ...

sám Aláh ví

23. září 2007 v 11:22 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Trochu v hlavě mám, chodím sem a tam...a červený víno je zlý. Celej včerejšek si třídím myšlenky. Potřebovala bych vypnout duši a vyhodit smůlu. Nejlépe za dveře. Příště budu víc zpívat a víc se dívat, o co lidem vlastně kráčí. A obloha byla purpurově černá i ve dvě ráno, Kvítku. Měla jsem se radši opít s někým jiným. Moje kdysi tak hrdá abstinence se rozplývá v poloprázdnu lahví...

Šmolková s rudou

20. září 2007 v 18:53 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Znovu jsem si uvědomila svoje vrásky. Když něco provedu, vždycky mám hluboké vrásky na čele. Pokaždé, když někoho nechtíc zraním, pokaždé, když se na mě někdo rozzlobí. Dneska mám vrásky i na duši. Na čele v tělové barvě, na duši jsou zářivě rudé a zároveň šmolkově modré, to proto, že je mi z nich smutno. To proto, že mám černé svědomí, černější, než noc u nás na chatě. Nevidím si ani na špičku nosu. Božíčku, jak získat zpět důvěru tak směšně ztracenou?

Čas bláznů

19. září 2007 v 14:11 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Je čas bláznů. Čas na brouzdání spadaným listím, čas na opadání vzpomínek a zbytečných citů. Čas na pořádnou vydatnou večeři v jednu odpoledne. Hraju svoji poslední roli vykoumanou nad vypotřebovaným toaletním papírem. Do očí mě bodá krása duhy. Holt pršelo. Mám chuť mluvit pravdu. Alespoň jeden den. Kolik by mi z toho vymyšleného světa večer zbylo? Jsme profesionální lháři, kariéristi. Celý život na profesionálním vzestupu. Pravda je nežádoucí vedlejší produkt života, že...

Podzimní písmenková polévka

16. září 2007 v 21:44 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Konečně se mi vrátila. Moje podzimní polévková nálada. Abych tak řekla, dneska mám písmenkovou. Imaginární lžičkou své mysli nabírám ta klouzavá písmenka jedno po druhém. S jako slunce, L jako láska, P jako pravda, K jako kvítek, Z jako změna. Ale pro dnešek bych si vybrala O..Odpuštění. Konečně jsem si odpustila. Bylo na čase..

Okřídlená krása

15. září 2007 v 12:14 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Netuší, jak jsou krásní, když jim světlo kouká z očí. Netuší, jak mohou být krásní, když jsou šťastní. Oči jsou jako signalizační majáčky pocitů. Světýlka smíchu tančí jim v očích a nemusí se smát. Jsou to ti šťastní, kteří se nebáli otevřít v sobě Pandořinu skříňku a pustit si do krevního oběhu tu naději, která tam po věky věků strádala. Místo vína čaj a místo grogu svařený džus. Je to nádhera jít šťastná podzimem s vědomím svého anděla.
Život je.
Život je krásný.
Životy jsou krásné.
Někdy tě, Kvítku, vážně miluju.

Podzim uprostřed srdce?

15. září 2007 v 10:58 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Krásné je nadechnout se podzimu s Hlavou schovanou v obláčku z tónů Amstrongova hlasu. Miluju..Víc než kdy předtím. Ale není to láska monogamní. Miluju lidi, kteří jdou po ulici. Oni nechápou, ale i za to je miluju. A život je. Ta věta nademnou visí jako záchranná brzda. A vím, od kterých lidí čekat záchranný kruh až jednou spadnu přes palubu. A když tu nebudou? Vím, pro koho mám žít, až mi nebude jednou stačit vědomí, že žiju sama pro sebe. Ať už bloudí uličkami velké Prahy, nebo se prochází v Paříži, nebo právě vaří masalu v Nové Pace. Tři místa, tři lidé, kteří změnili můj život. Miluju vás za vaše nevědomé rady. Od chvíle, kdy včera po dlouhém, barevném a krásném pádu dopadl na špičku mé boty první podzimnový list, dýchám jeho očima a mluvím jeho srdcem. Podzimová Mangrah? Jak by řekl můj anděl strážný, Hékaté

Čajovna smíchu

12. září 2007 v 20:36 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Jak říct, že jsem šťastná? Prostě : Jsem šťastná, jak jednoduché. Ale kolik úzkosti a nejistoty se v tom zkrývá. Začínám chápat, proč se lidé zamilovávají do očí, vždycky jsem se místo do očí dívala na pusu, líp se mi chápe, co chce člověk říct, ale vím, že to může být zavádějící.

No a?

5. září 2007 v 16:45 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
A ještě bych chtěla říct, že jsem si za tři stovky koupila oblečení na celej podzim:)) V rámci nezávislosti na hmotném. Dvoje zimní kalhoty celkem za 180 Kč a dvě mikiny a dva svetry, to vše dohromady za 100 Kč. A proč bych se tím nepochlubila? Holkám ze třídy by teď nejspíš zaskočila hubnucí tyčinka v krku. Ona má hadry ze sekáče??? Jo, no a? No a? I kdybych vypadala normálně, stejně by si lidé museli zvyknout na moji nenormální duši. Člověk nekamarádí jenom s tvorem složeným ze značkového oblečení. Ale zároveň se přiznávám, že jsem si udělala radost a koupila jsem si šátek za 190 Kč ve Slunovratu. Já vím, ale myslím, že to vyvažuje ten sekáč a nákup za 300 Kč. A nebudeme se tu bavit o penězích. Dlužím Čendovi tři piva, holt mě porazil.. Dobře no... Peníze si s sebou "domů" nevezmeme.. A v rámci osvobozování se od majetku si myslím, že je to dobrá lekce...No a?

Do Hajiho

5. září 2007 v 16:40 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Do háje. Na ICQ deset lidí a já nemám ani komu napsat svoje depkózní povídání. Nikdo, kdo by mě pochopil, nikdo, kdo by poslouchal. A když se pokusím z tý sebevraždy vymluvit na svých stránkách, tak mě "kamarád" div neseřve, že to nemá cenu to tam dávat, že to lidi nepochopí. Nevím, co se to se mnou děje. Asi chci abych byla středem pozornosti? Nálady se střídají jak na housenkové dráze. Tohle bych teoreticky v devatenácti už měla mít dávno za sebou. Ovšem můj mozek si to asi nemyslí. Všechno jde kamsi do háje. Všechno se tak nějak rozpadá a popelnatí. Starý vztahy, teď i ty nový. Pomalu začínám být stejně povrchní jako ostatní. Mám strach, že až se vrátí Mirka, najde tu po mně jenom masku, jenom prázdnou skořápku, se kterou si ostatní hrajou jak se jim zachce. Ale to se nestane, doufám. Ne, věřím v to. Ještě jsou chvíle, kdy si uvědomím, že všechno je láska a že život je jenom hra a že jsem si ho vybrala jenom já. Můžu všechno změnit. Můžu odmítnout smutno, můžu přijmout lásku a světlo, jen se pro to musím rozhodnout. Nechci nikoho sklamat, ale nežiju pro ně, žiju pro sebe. Nebude je to bolet, když mi ublíží, bude to bolet jen a pouze mě, takže proč bych si měla nechat ubližovat? Můžu všechno, nic není nemožný v prostoru. Když se dost soustředím, dokážu být svá ikdyž jdu třeba vedle Lenky, dokážu být svá i v nejistotě, kterou ve mě vyvolává Katka, dokážu být hluboká i vedle Jany, chce to jen a pouze se soustředit a cítit v sobě tu lásku. Dokážu je milovat i s jejich chybama. Dokážu otevřít srdce pro všechny, kteří tam chtějí nalézt útulek. Na věku nezáleží. Proč bych nemohla být dospělá v devatenácti? A proč bych nemohla být dítětem ve dvaceti? A proč bych se dneska nemohla cítit bez věku? Proč bych měla tělo nechat trpět nevědomím, které přináší dětství, když můžu z duše čerpat nekonečnou moudrost stáří a bezstarostnost mládí zároveň?

Život je hra

4. září 2007 v 10:04 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Úryvek z knihy Útěky z bezpečí od Richarda Bacha

Nic?!

3. září 2007 v 21:56 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Upřímě řečeno, co je to život? Proces v mozku? Promítací kino před našima očima? A když se přetrhne páska, tak je prostě konec filmu? A co když si tu pásku přetrhne někdo sám? Proč to udělá? To člověk může být tak zoufalej? Co se honí hlavou sebevrahovi, když si motá oprátku kolem krku? Nejhorší na tom je, že to nejde vrátit zpátky, člověk prostě přetrhne tu nitku, co si říká Život a není návratu zpátky. Děsí mě, že po životu přijde jenom prázdno, nicota. Na tohle je moje víra krátká. Všechny pravdy, kterým věřím, se tváří v tvář smrti hroutí jako domeček z karet..

Psycho

3. září 2007 v 21:43 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Jak lehce se člověk může přehoupnout z euforie do zoufalství? Po jednom telefonátu. Tohle byl psycho výkend. Už dlouho jsem neprobulela dva dny v kuse. Už dlouho mi nikdo neumřel. Rozhodně né svojí rukou. Nejhorší sou ty pochybnosti. Jo, je mi z toho špatně, mám svědomí zkroucený do kuličky. A teď? Tolikrát už jsem to probírala. Aaa nechápu, co člověka dovede k sebevraždě. Nechápu to a nikdy nepochopím. Proč to s nikým neprobral? Proč nikomu nedal příležitost mu to rozmluvit? Proč zrovna provaz? Sakra! Silně si to nedávám.

Zbraň

3. září 2007 v 21:30 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Lehce se mění nálada. Stejně jako si vánek pohrává s provazem oběšence, podobně se naše vnitřní pocity mění podle slov. Slovo je mocná zbraň. Útočí stejně lehce uprostřed našeho srdce, jako z úst přítele. Uubližujeme sami sobě, pokud těm slovům uvěříme. Nemáme tu moc někoho zranit slovem, pokud on sám slovům neuvěří a nevezme je za svá...

Osamělost

3. září 2007 v 21:28 | Mangrah |  Skřipky a písmenka
Osamělost je užitečná. Nutí člověka uspořádat si myšlenky, když není po ruce nikdo, kdo by to udělal za nás. Bolí to. Ano, proces samoočisťování duše bolí. Spolu s tou zanesenou špínou mizí spousta krásných a bolavých vzpomínek. Prožívám je znova, naposledy se kochám jejich krásou a krutostí. Malý sadomasochista ve mně si mne ruce.