Těhotná vnitřní krásou

9. srpna 2013 v 16:11 |  Skřipky a písmenka
... Těhotná vnitřní krásou...

Byl by to skvělý začátek básně... Ale já už básně nepíšu. I když to není tak, že by nebylo proč, že by nebylo smutku, ze kterého je potřeba se elegantním způsobem vypsat. Nějak jsem se vzdálila sama sobě, svým zvykům a způsobům, jak se zese něco vymámit, vylámat, vytlačit, vysnít do rýmujících se vět. Za tu dobu, co tu nejsem, co jsem jen v realitě a ne v tom éterickém internetovém oparu se mám stále radši. Jenže si občas říkám, že mám si radši tu svoji starou verzi já, o kterém si myslím, že jím pořád jsem. Pořád ta nesmělá, éterická v naprosto neéterickém těle. A asi to není pravda. Změny jsou plíživé. A já už se neplížím podél zdí, i když se pořád bojím lidí, aspoň občas a aspoň trošku. I když mě všichni přesvědčují, jak jsem se změnila, mám víc kamarádů, víc odvahy, delší vlasy a ulomenej zub.

Bude mi pětadvacet. A momentálně nemám nic, než sama sebe. Studuju poslední rok na magistru. Cítím se děsně malá, občas děsně nudná, ale i děsně vyjímečná. Pořád mám v sobě extrémy, dva póly mé osobnosti, které se odpuzují tak silně, že si připadám jak poloviční schizofenik. Schizofrenik v tom smyslu, že sice mám dvě osobnosti, ale ta jedna se tak bojí ven, tak se bojí všeho, že skoro nevychází. A ta užitečnější pro okolí, pro moji společnost, ta je pro změnu venku pořád. Jenže vevnitř jsem pořád ta malá.

Jak člověk pozná, že žije ten správnej život? Jak člověk vlastně pozná, že žije? Byla jsem letos konečně v Telči, celý týden. S kamarádkou. Ještě když jsem si tu psala ten svůj deník, před třemi lety, byla bych z toho rozjásaná. Teď nevím. Prostě žiju, den po dni, i si to žití užívám, ale nejsou v tom žádné velké city. To je sakra špatný, když má člověk pětadvacet a na krku nemá ani dítě, ani přítele a rodina mu uhýbá jak jen může.

Tak jo, vlastně jsem napsala báseň, vlastně si pořád ještě nemůžu zvyknout na to, že zas není pro koho brečet a pro koho se trápit. A tak jsem ji napsala sobě.. Zas tu mám svoje období, kdy nemám o kom snít a kromě toho, že vím, že prostě ten můj princ bude mít krásný dlouhý, nebo aspoň velký vlasy, nevím o něm pořád ještě nic a jen doufám, že tam někde číhá a že se nenechá klofnout nějakou jinou.

Těžkopádně se vracím domů.
Nocí.
A vší mocí
se snažím zvedat kotvy co mě táhnou dolů.
Při každém podělaném kroku.

Všechny vzpomínky se mi cpou pod baret
ze sekáče.
a moje punčocháče
už zažily lepší časy.
Chci to hned.

Chci lepší život, život co se dá žít s vášní,
co bude pobuřovat páprdy
a všechny zakázané polohy,
co rozvíří zaražené prdy..
Chci to hned, to co je na životě zvláštní,
chci to hned a s vášní!
 

Když nekuřáci kouří...

17. ledna 2011 v 15:18
Ne že by bylo něco v tom světě zatraceně špatně. Jen jsem si začala být jistá, že si můžu v tom životě odpočinout, přestat hledat, usnout v náručí, přestat se bát a nedůvěřovat. A v tom mi to ten svět řekl, že tudy cesta nevede, že ta pravá náruč ještě čeká někde jinde, chvilku jsem se neubránila a brala jsem to jako zatracenou křivdu na člověku, co dvaadvacet let hledá a nenalézá a když si konečně myslí, že našel, zas za chvilku začíná od znova.

Mám zatracený štěstí, že si můžu stěžovat, že ještě pořád jsou lidi, co ten příběh neslyšeli, vyslechnou, poradí, zanadávaj. 

"Já ti to říkala..."
"Něco na něm bylo takovýho..."
"A než se vdáš..."

I když to je fuč, bylo to fajn, nemůžu si stěžovat na kvality toho člověka, ne že by nebylo na co, jen, to není důležité. Protože všichni máme ty svoje chyby, vzorce chování, lásky, co jsme ještě neopustili. A není to naše vina, jen to nevidíme, dokud nepopíšeme patnáct stránek analyticky zaměřených hypotéz...

A nesu nesu koledu, upad sem s ní bla bla blba

7. prosince 2010 v 14:26 |  Skřipky a písmenka
Občas to nejlepší co může člověk udělat, je pokusit se nacpat si prsty do obou nosních dírek. Nebo chodit tak, aby nebyla vidět obří skvrna na kalhotech.

Připadám si jako muž, MYŠLENÍM, ač jsem neodvolatelně ženou... 
Asi má na mě vliv moje dnešní životní role Mikuláše. To je tak nedětsky ironické, když vás děti poznají podle pupínku na nose...
Udělám si třetí kafe a lehnu si do postele a jestli neusnu, budu si číst všechny ty divný knížky, na který návštěvy zůstávají koukat s pusou dokořán.

A mám radost ze svého adventního stojánku na svíčky. Z vinylové desky. A z čajového moře. Z vinylové desky.

Káply jsme na to s M. Jsme v podstatě uzavřená společnost lidí na okraji společnosti. Pozorovatelé málokdy se vměšující do chodu životů ostatních lidí. Čím dál častějc si chytám pro sebe bobříky mlčení. Mluvení obstarávají ti ostatní a teď, když mám vedle se extroverta, můžu se plně ponořit do mojí samotářské introverze.

S. si všimla, že nemluvím čtvrt hodiny po začátku naší konverzace.

Viděla, chovala jsem Dianino mládě. Maličký díťátko s prstíkama drápkatých opiček a obličejem starce. Oproti mým obavám jsem na ni nešišlala. Roztomilost ano, ale zatím se budu za smyslem života pachtit opačným směrem.

Navštívila jsem Novou zemi, sklenářku, výborná vize, kde udělali soudruzi z NDR chybu?
Buď jsme vstávali dřív, než pávi, nebo ráno prostě neřvou, o jeden zážitek ochuzená.

Cítím se jako bych šla po ulici naproti sobě samé, mladší o několik měsíců, a nepoznala bych se.
Ne venku, vevnitř. 
Změny jsou plíživé. Než si člověk stačí všimnout, je někým jiným, než byl zvyklej. A jak mění svoje role, mění se s nimi i jeho charakter, způsob myšlení, způsob života.
 


Šmolková obloha s nádechem minula

6. listopadu 2010 v 20:40 | Minulá |  Skřipky a písmenka
Stýská se mi po časech minulých. Až teď vidím, jak moc jsem před třemi lety byla mladá. Mladá, krásná a dětská. A krásně se mi psalo o světě, co se mi ukrývá za čelem. Za tu dobu jsem se naučila nebýt tak otevřená. Tři roky nelásek. K sobě i k ostatním, i ostatních ke mě. Zbylo mi spoustu jizev, které jsou možná příčinou, proč už nejsem dětská, proč už nesdílím s ostatními moje myšlenky a pocity..

Některé vztahy jednoduše vyššššumí... Já vím, je to běžné, ale je mi to líto. Tolika lidem jsem nestihla říct, že je mám ráda, když to ještě byla pravda. Odešli, nebo jsem odešla já a zapomněla jsem na ně, na zážitky, na procházky, na hovory a tajemství. Vzpomínám na to všechno dneska s něhou, kterou si zakazuju ve svém dospělém životě dávat najevo, protože se to nesluší. Když jsem ještě jezdívala do Prahy za Honzíkem, v ruce jsem žmoulala kaštan a čekala jsem pod koňským ocasem na václaváku na jeho vlasy a vždycky jednu rundu Rize, když jsem chodívala s Káťou ven po setmění, chovaly jsme se jako třináctky, smály jsme se nahlas a úplně všemu, už jsem ji neviděla nejmíň od Dianiny svatby, když jsem se ještě s Ondrou vídala místo školy, mlčeli jsme celou cestu k zaječáku a pak se konečně rozpovídal o Aničce, když jsem se pravidelně hádala s Mirkou o její víru měnící se jako počasí, když jsme jezdívali do Rantířova na čajovou chatu, to tenkrát ještě Martin chodil s Dianou a Matěj byl hetero...

Ať už si vzpomenu na kohokoliv, s kým se už nevídám, je mi to líto, protože nás kdysi poutaly lana. Někdy ocelová, někdy to byla jenom nitka, ale měli jsme se rádi. Ve vzpomínkách je mám ráda pořád, s některými se vídám dál, jenže někteří opravdu vyšuměli, stejně jako krásná Epidém do širokého světa, odloupli se mi ze života a já na ně doopravdy zapomněla, tak moc, že při pročítání mého blogu, který tu už tleje třetím rokem, se nestačím divit, kdo jsem byla a kým jsem teď, kým byli všichni ti ostatní, tak mladí a krásní, moudří... 

Dneska bych to všechno chtěla vrátit...

Harom Kerom

6. listopadu 2010 v 0:54 | Hamu Papu |  Skřipky a písmenka
Nejhorší totiž je, když je vám smutno a vy nevíte, jestli to můžete někomu napsat, jestli to nebude považováno za slabost, malichernost, přílišnou intimnost, infantilnost... Prostě za všechny ty věci, o kterých člověk přemýšlí, když nevěří, že by to ten druhý s tou náklonností mohl myslet vážně. Je mi smutno z toho, že o tom vůbec přemýšlím, že nevěřím lidem, že nevěřím jejich citům, to je totiž přátelé narušenost té naší převychovaně přešlechtěné generace... Brrr. Citová zamrzlost ranných dospělců, co se své vlastní rodině vzdálili už někdy v prepubertě.

Podle jednoho výzkumu se celý svůj život snažíme vrátit do vagíny své vlastní matky. Pro ten pocit absolutní lásky... A beztíže v plodové vodě?

... A já si říkám, proč se to člověk vlastně trápí? O nic nejde, jen věřit, že to je to nejlepší. Jen se ujistit, co člověk vlastně chce. Ať už jde o čaj nebo o lidi, se kterými člověk zrovna kráčí..

... Kráčí někam dál. Kde je ta, které to bylo všechno jedno, která brala všechno tak, jak to přicházelo? Dneska na chvilku zmizela s křikem do polštáře, se slzama, s nateklýma víčkama. 

... Když brečím, mám zelený oči.

... Jsem ráda, že vlastně nevím, proč ten výbuch vzteku, výbuch bolesti a výbuch slz. Chtěla bych. Jistotu, jízdenku do Irska, hotovou bakalářku a o trochu míň rozpolcenou osobnost, která se půlí kdykoliv přijde řeč na ty složitosti ohledně vztahů mezi lidmi.

Byla jsem na Dívčím kameni, zřícenina uprostřed nádherné přírody, krásné barvy podzimní mi daly si uvědomit, jak moc nepřirozené je žít ve městě, bez přírody, bez návratů ke kořenům člověka. Bez toho, aby člověk věděl, kdo byli jeho předci, v jaké oblasti žili, kde obdělávali svoji půdu, kde draly jejich matky peří, kde se vyprávěly příběhy, co zněly jako pohádky, ač pohádkami nebyly. Mám v sobě žár, když na tohle všechno myslím. Začalo to krásnou, doširoka otevřenou krajinou slovenskou a pokračuje to, narůstá to, doutná to, a když to nenechám rozhořet, pomalu mě to spálí na popel.

Je spousta věcí, povinností, které mám, které neplním, do kterých se mi nechce, a přesto v nich vidím nějaký smysl, vím, že kdybych se opravdu pustila do své povinnosti číslo "van", byl by to přínos. Pro mě, byl by to přínos i pro moji mamku, ve které doutná a pomalu ji pálí na popel, její vášeň pro psy, pro jejich výcvik, pro canisterapii. O to větší vášeň, že její sestra, která nikdy tyhle sklony, vášně neměla, má teď fungující cvičák, náplň jejího života, který měl patřit mé matce. Už jenom pro ni, jako poděkování za to, že mi dala život, že mě nenechala být postiženou, že mě nenechala zavřít do ústavu, že mě tenkrát zakázanou vojtovou metodou vrátila životu, bych jí měla pomoct naplnit tu její vášeň dřív, než ji sežere.

Rýsuje se přede mnou život, jako by mě zval k sobě, jako by říkal, vidíš, čekala jsi dlouho, ale dočkala si se toho, co jsem pro tebe dlouho chystal, čekal jsem jenom, až přijdeš a poprosíš. Libí se mi, kam mě ten můj život zve. Těším se na něj, těším se, až se pustím svých pochybností a otevřu se do široka…

... V Budějovicích, na sukni pár šlupek od mandarinky, vítr mi navál do vlasů pár listů a zbytek mi nahnal naproti po cestě, jako v té scéně v Pánovi prstenů a najednou, jako odpověď na moje rozdílností tvarů se trápící myšlenky, se uprostřed cesty objeví vyhublý černoch s copánky jako noc a srovnává krok s objemným světlovlasým mladíčkem. Už jen tak kdyby na mě kluci mrkli a já bych se skácela nad geniálností té "náhody"..

Proměnlivo a deštivo

15. září 2010 v 9:00
Dneska je tak krásně proměnlivo,  že mi to zase připomnělo neschopnost člověka udržet pocity pod POKLIČKOU. Vždycky se něco jen tak vyvede v domění, že si člověk nemůže pomoct,  ale ať mě vezme čert, jestli se vzdám svého krásného humoru! Žejo.

Na poličce jsem našla zbrusu nové vydání. Ženy, které běhaly s vlky. Listuju, vybírám si znovu krásné kapitoly, spouštěcí mechanismus slz, čistím si slzné kanálky, dneska víc, než kdy jindy.
Když se člověk poddá vzteku…

Nic není neměnné, pocity jsou pocity, proměnlivé. Jako počasí, chvilku je tu babí léto, krásně vybarvené šípky a pán v modrákovce, kterého si radši obejdu zoraným polem, než aby poznal, jak se nechávám unášet pocity, krucipísek, vztekem a bolestí.
Pak na mě zakřičí káně, slétne mi až nad hlavu, pocuchá vlasy, hej jsi to ty a máš pocity, to je správně, neměň to, neměň se, pokud necítíš, že to chceš, ono to nakonec přece všechno přijde, vždyť víš.. Šelestí káněcí jazýček skoro jako vítr, nebo jako když naše labradorka vyplázla jazyk z okýnka…

Poddám se větru a kde se vzal, tu se vzal, vítr a jeho bratříčci, listí si tančí v proudech jako malá letadelka, dvouplošníci fretčích andělů, jak to psal pan Bach ve svých knížkách, moudrých.
Rozesměju se rozverně, až mi vítr naplní škráně, křečkuju vzduch, hraju si s ním, když už mě obývá celou, zevnitř i zvenku, políbím ho na rozloučenou…

Potřebuješ někoho, kdo ocení tvůj smysl pro humor, jak jinak poznáš, že se ti vtip povedl? Jo, já si hned vzpomněla na ten oheň a hvězdy žejo, žádnej romantik, humor sakra chlape, humor!

To co se NEMÁ!?
Závidím Mirce její sirotčí důchod? Vrátila se po dvou měsících z Indie a už zase bude odjíždět do Ameriky, využívá peníze, které má, naplno, využívá život, který má, naplno, využívá svůj vzhled, naplno, školu si nechává, bude dojíždět jen na zkoušky, jinak by jí přestaly chodit peníze od sociálky. Přemýšlím, jak moc je to sobectví? Je to něco, o čem se přemýšlet nemá? Ona cítí, že tam má být. Je to v pořádku.

Na lesní trávě se psem v bundě, raneček třesoucího se masa. Skála plná větru a zataženo, přeskočena fáze pozvolného žloutnutí listů? Jen pár jich postupně nedozraje, jen pár jich je už dead.

Hádka s maminkou, umírání a finanční krize a vana s kafem na uklidněnou.
Všechno se vyřeší, všechno se zvládne, do krku se strčí balonek a do žil jehly…

Systémová odyssea, po druhé ve dvou dnech přeinstalovat, nainstalovat, tentokrát sama a bez pomoci. Bezbřehá radost, že se to povedlo, že jsem dobrá, že jsem geniální, úleva po prvních tónech hudby, zvukový ovladač zprovozněn, yes, IT girl.

Koupila jsem si sukni a leginy a líbí se mi boty na podpatku. Někam spěju, očividně do dražšího světa, na který nestačí moje finanční situace, každopádně mě to baví. /smích/ Je mi dvaadvacet, dvaadva, dvaadvacet…

A budu hrát ve folkově-rockovo-bluesový skupině na flétnu. Jo! /smích/

V kostech mrazení

11. září 2010 v 10:37
Bráška si odjel na svatbu a mě tu nechal přemýšlet.

Někdy jindy o výletě na Slovensko, někdy jindy o tom, jak napíšu knihu o Pepovi z Dý Sý, někdy jindy o tom, jak jsem se skamarádila s bráškovou přítelkyní skrz jednoho egoistickýho samečka, jak mi pršelo do obličeje v osmnáctistech metrech nadmořské výšky a jak nám Pepa recitoval básničku o Australských jablíčkách. I s úklonou. Protože to jsou věci, které vzbuzují úsměv. Mají právo tu být.

Jenže..

Jenže zároveň ve mě dneska tak trošku fňuká jedna z mých já. Já si nemám na co stěžovat, moje prodloužené léto mi pádí splašeně a unikátně. Jenom když zůstanu doma a vlak zrovna dneska nejede tam, kam bych nejvíc chtěla, doma není čokoláda a já si k sobě tisknu králíčka ze svého dětství a on tak krásně voní po babičce..

Šecko je v poriadku, hej? Hej, no jasné že hej. Jen teď něco prožívám a zrovna nevím co to je. Nebo se po tom dneska nechci pídit, nechci si rozpitvávat život, nechce se mi. Nic. A když se teda nikam dneska nedá, na truc si udělám čaj do petflašky, aby se pěkně zkrabatila, zabalím ji do tlustý ponožky a vesele a tradá do někam, abych byla co nejdřív někde. Rozložím se na atomy a teleportuju se tam. A bude mi, hej?

Jenom nevím, v jakým příběhu se zrovna nacházím, nevidím nikde modrovouse ani medvěda s půlměsícem na krku a jsem bezradná a malá a trošku nemocná a melancholická a chtěla bych bydlet v salaši s ovcema a ovčárem, aby se nemuselo nic kromě toho, co se musí každej den, aby se večer povídalo a dívalo do ohně a dralo se peří z hus nebo by se pletly svetry, ty kousavý a teplý a chodilo by se v dřevákách až dolů do dědiny pro vodu, člověk by nadával na svůj těžkej život, měl by mozoly, ale každej den by viděl západ slunce, zdravil by se s horama, měl by je v kostech...

Polehoučku

29. srpna 2010 v 21:41
Potřebuju si psát věci, co se stát mají, co se staly, abych nezapomínala, jak moc prima a plnej život žiju. Jsem ve skluzu, v zápisníku jsou dlouhé zprávy o tom, co se děje a jak se děje, ale hodit to klávesnicí do virtuálna mi dělá problém, jednoduše se u počítače nikdy neocitnu na tak dlouho, abych měla čas usilovně mačkat do klávesnice moje zážitky.

Jednoduše žiju krajinou kolem Javořice, motám se pořád dokola tou dokonalou, krásnou, kde mraky trpí na mrakovinu, kde jsou večer ozařovány, aby ráno mohly zase vybuchnout krásou východu slunce na Míchově skále. Stávají se krásné věci, náhody, o půl před půlnocí, kdy se lidi začnou náhodně potkávat na skále, aby si spolu ráno dali čaj z baziliščí konvičky. (Poprvé jsem Martina z čajovny slyšela mluvit vážně, tak moc mu to změnilo hlas, že jsem ho skoro nepoznávala, a Kašpík a jeho Láááská, když ráno vyšlo sluníčko, dokonalé jest setkání náhodné)

Honzík a jeho návštěva Jihlavy, tak krásně dramatická krajina odrážející naše setkání, léto těhotné podzimem za křížkem, my brouzdající se zbytkem obilí, pod mrakama s větrem v našich krásných vlasech, povídající tu o důležitých věcech, tu o těch ještě důležitějších a já se cestou domů vznášela s vítězným pohledem, plašíc auta svým pohledem.

Miluju svoje roční období, asi jím bude babí léto, jelikož jsem na začátku září narozena, miluju posečené louky a jejich okrovou barvu při západu slunce, i ten večerní chlad je mi sympatický, zvlášť v obří mikině, na kterou mám vzpomínky, inu krásné vzpomínky. A setkání (FOTKY) ve Lhotce zase zvětšilo moji chuť s některými se vídat častěji. Noční procházka kolem vlkovcí, kdy jsem si mohla užívat luxusu jen tak mlčet a užívat si roli horského vůdce a nebýt bavičem společnosti, je to krásně ulehčující, je to pocit, že jsem využila veškeré krásy, kterou mi to všechno kolem, hvězdy, měsíc a noční stádo bílých bečících fleků, nabízelo. Pak zase znovu novýma cestama po známém kraji s krásně nadlehčujícím humorem (šededa, šedega) a s údivem jak jsou všichni ti kolem mě krásní najednou, jak rozkvétají a žijí pořád lepším, plnějším a krásnějším životem s vědomím, že to samé se děje mně a ve mně.

Létování na pokračování

22. srpna 2010 v 11:44
Moje léto se osvobodilo od práce a já si užívám lidí jak to jen jde. Poslední dávka tajuplných vět, kterým nikdo nerozumí a pak už budu mluvit česky, slibuju

Po dlouhé době v čajovně do tří do rána, tykání s Ivou, pu erh od Soníka s mým jménem, Evčino blonďaté rouso z vlasů a hovor až do rána šerého.
Bloudění podél řeky Brtničky, odpočinek na hřbitově, se srnkou z očí do očí, sprosté hovory o všem.
Náměšť nad Oslavou, Dakha Brakha s Kašpíkem, Antonínem a Diou, sami s rejem fotografů bosí v bahně, euforie a zpívánky až do rána, slabost pro šediny a bohové musejí být šílení.
...Dianina Balouska už kope!
Telč na omezený večer, Martin s naušnicí, Xsi organizátorka, Kašpík opět bos, Anton opět boss a my tančíme s tetičkou bossa  nova, ráda lidi potkávám.
...Jsme silní jak silné je lano co k nebi nás poutá!
Noční procházka na Zaječák s příslibem fialového světelného smogu nad Jihlavou.
Akce Erbenova 39 a 41, poletujíce po náměstí se Staníkem, Bazinou a Kamilkou v čele, vydařeno.

Největší překvapení pro mě je, že mám pořád ani moc, ani málo peněz na to, abych mohla užívat sluníčka a volných dnů před ročním bakalářským maratonem, ve kterém si stejně najdu víc než dost času na procházky barevným listím, kavárnování i čajování. Umím se mít krásně. Žasnu sama nad sebou a poplácávám se po ramenou.

Byly jsme "trampovat" s Markétkou. Základní plán jak kdyby se zrodil v časech, kdy byl můj otec ještě mladý, krásný a svobodný. Stan, žádná civilizace a Sebastian. Samozřejmě, že to bylo jinak a snad ještě líp. Přidal se k nám můj čajový guru Soník a jeho děvče Míša. Založili jsme "stanové městečko na mýtince" a stejně jsme byli pořád nasáčkovaní ve srubu u pana Janoty, Sebastianova tatínka. Sympatický pán s kolečkem bez vlasů, beduínskou čepkou ve stylu jarmulka, který nás krmil a zahříval i přesto, že měl na starosti tříčlené devítileté komando, takže nás bylo ve srubu, kde přebívali, jako psů.

Tak krásně tam bylo! Miluju tu krajinu tam! Pařezák po bouřce, hvězdy, tolik hvězd a zrovna, když člověk potřebuje čůrat, oheň v krbu, zkrocený živel do krotkosti domácího mazlíčka, který vám vyskočí do klína a přede a hřeje a hřeje, kameny poslepované v hrad a časem zase rozpadnuty do přírodna a čulibrci kam se podíváš. Tak krásně tam bylo, že by tam člověk zůstal sám a bez jídla a pití, umřít tam by stálo za to!

dg

Očekávejte v příštím díle: Návrat ztracené dcery

26. července 2010 v 21:42
Jen pojďte sem, pane,
sem ke mně ke stolu.
Když pršet nepřestane,
budem tu spolu,
Dejte si říct, pane,
já nechci tulit se,
nic se vám nestane,
i když jsem z ulice.

šanzóne šanzóne, lásko moje tolik mnou opomíjená!
S Editkou si tu dnes sladkobolně přemýšlíme o životě, merde merde, národe.

Pachatel se vrací na místo činu...
Tak přesně o týden po vandru jsem se vrátila na Mrzatec. Pocity, vedro, seno, moc dětí, spousta skvělých lidí. Se kterými jsem si kupodivu ve své skautské éře kdysi vůbec nerozuměla, po těch několika letech zjišťuju, že tento způsob léta zdá se mi boží, skvělej a stejně náročnej jako kdysi. Chybí mi to čím dál víc, můj život s ojedinělými setkáními s jedním, maximálně dvěma lidmi najednou a až už je to na moje samotářství moc, pak návrat mezi stěny. Nedá se to srovnávat.
Přehlcení lidmi - error - zoufalství - pak kupodivu antisamota, skoro kolektivní vědomí, kolektivně přehlceno lidmi a přesto se ti lidi snáší a dál komunikují, zajímavé a hodno pozorování:)
A hvězd bylo až se točila hlava a žaludek, noční požírání tortil, bože bože..
Miluju ten kraj, doslova!

Ostravo, srdce rudé...
Muzíka, říční koupání, seznamování, čajování, tanec a naprostá euforie. Colours of Ostrava!
Snad dostatečně dramaticky uvedeno.
Ráda jezdím vlakem sama, tentokrát jsem cestovala z Brna se skupinkou světlušek odkudsi. Jely na tábor do Beskyd a jakkoliv se pořád opakuju, nutilo mě to vzpomínat na moji vlastní dětskou skautskou éru, na ty slavné lásky, na drsnej svět dětství. Merde, chybí mi to!
Dorazila jsem do Ostravy upocena, ač bylo teprve k jedenácti. A pak už to jelo, postavit stan, trošku se vypovídat, než dojede zbytek z nás tří, utratit první peníze, propotit první oblečení, zažít extázi z té první výborné rómské skupiny... Achjo, že to bylo výborný! Až teď se mi zdá, že sme těch skupin mohli stihnout víc, ale posedávání v ostravské čajovně taky mělo kouzlo. A punc kvality přece, když sme tam utratili tolik peněz!:) A kecala bych, jsem ráda, že znám konečně někoho z Valdoru, že. A syna slavného písničkáře, na kterého mimochodem chodili i naši, Maki!
A vzpomínky na Slunce, to je tou přírodou, ničím jiným, hormóny. Čtyři dny to byly, čtyři dny přitopena v hudbě, v pocitech, vzpomínkách, smíchu a ve vodě, co nám způsobila nejhorší katar za posledních několik let.

A dostala jsem dopis.
O sobě. O tom, že jsem ve skutečnosti zbabělec, o tom, jak se vyhýbám životu. A nebyl to anonym a já jsem ráda, že byl ten dopis napsán a předán, protože teď podnikám snad jednu z posledních autopsychoanalýz, něco jako komletní prohlídku automobilu.
A zatím světla svítí, stěrače stírají a klakson troubí...

A te'd
...Moje létování a letní tlení pokračuje v plném proudu, vášnivě, znuděně a ve školce! Aneb není ideálnějšího místa pro rozhodnutí, že ještě opravdu nechci děti, než je soukromá školka, nebo spíše soukromé jesle. Ráda bych toto ťukala do mé rozbité klávesnice s úsměvem, leč jsem naprosto vysílena.

Před týdnem mě zachránila Ostrava, po Ostravě otrava a nějaká střevní viróz, nicméně dál už mě nemá co chránit, takže směle do bitvy o moji soudnost, že. Růžová pouta a bičík. Nejlépe elektrický, bohužel ve školce nejde proud....

Kam dál